Říká se jim Penny bar, to podle autobusové zastávky, na které sedávají a úspěšně minimálně deset let odrazují od nakupování v již zmíněném obchodě. Ne, nebojte se, nejsou to žádní odpůrci globalismu a ani bojovníci za ochranu menších obchodních řetězců, jsou to jen obyčejní ožralci a příjemci sociálních dávek. Již spoustu let se jakoby nemění, stejně smrdí, práce jim nic neříká a na to krabicové víno jim stát s radostí pravidelně přispívá. Seznamte se, vítám Vás v Penny baru.
Pohled na ně je mírně groteskní s jemnou pachutí levného krabicového vína se Vám na malém prostoru jedné autobusové zastávky naskýtá pěkný pohled na lidi, pro které tato doba plná shonu a starostí o obživu jakoby neexistovala.
Nosí několik let stejné hadry, pijí stejné víno a nikdy jsem je neviděl střízlivé. Nepracují, každý den si mají spoustu co říct a ušmudlané cigáro v ruce a krabicové víno pod nohama je jejich každodenní chléb.
Když jsem o nich přemýšlel, tak mě napadlo, že svým způsobem jsou zajímaví. Dostávají minimální sociální dávky a přeci z toho žijí a dokonce silně pijí. Ono na druhou stranu, chleba s hořčicí skoro nic nestojí a ještě jim zbude na krabicové víno.
Ne, oni nejsou bezdomovci, i když brzy asi budou, protože chalupa má nakloněnou střechu, dům vybité okna a zápach ze zarostlé zahrady je nepřekonatelný. Inu, dá se říct, kdo chce kam………
Ale, přeci něco na nich pozoruhodného je. A tím je ironický výsměch sociálnímu státu a všem sociálním teoriím.
Dostávají podporu a celou jí prohodí v chlastu a hele, ač to trvá několik let, tak nikomu to nevadí. Nezájem o práci, nezájem o svět, nezájem o život, zájem jen o podporu a když už není co, tak železný šrot se vždycky někde ztratí.
Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam, ale proč tam musíme s nimi jít?
Že by v tomto státu se nenašel někdo jiný, kdo potřebuje pomoc od státu? Co takhle matky, které živí své děti? Co takhle starší lidé, kteří přijdou o práci a trh práce je nechce? Co takhle jiné sociální případy?
Vždycky když jedu kolem Penny baru mám smíšený pocit. Pocit o marném a zbytečném životě utopeném v krabicovém vínu a pocit o nespravedlnosti spravedlivého sociálního státu.
Ale co s tím?
Pěkný den, Petr Koutný
