Luxusní parník zvaný Euro nabral pasažéry, rozmístil je dle významu do luxusních a méně luxusních tříd a plnou parou vyplul vpřed. Jako v roce 1912 tak i při této plavbě nětušil, že ledová kra už vyplula. Jen s tím rozdílem, že kra není ledová, ale dluhová. Na druhé straně na nepotopitelnou loď to bude zase stačit.
Euro nabírá vodu, čluny se opět marně hledají a muzikanti dál hrají.
Ale co bychom vlastně chtěli, když všichni pasažeři chtěli sedět v první luxusní třídě a nechtěli se mačkat někde v podpalubí a čekat až na ně přijde řada?
Řecko falšovalo statistiky, Itálie nabrala vodu už dávno před naloděním, Španělsko s Portugaleskem si dál užívají své polední siesty a mladí marně hledají práci.
Kapitáni z Německa a Francie se hádají kdo vlastně povede kormidlo a Bruselský kotelník pálí zbytečně moc uhlí.
Ostatní radši dál poslouchají hudbu a užívají si luxusu, však tato loď je prý nepotopitelná a záchranných člunů je prý dostatek, tak proč si pokazit zábavu, teď když se tak náramně bavíme.
Posádka tuší nebezpečí a přemýšlí kdo první půjde přes palubu a kdo se bude zachraňovat, čluny nejsou pro každého.
Použil jsem přirovnání k tragédii ne proto, abych znevážil velké neštěstí z roku 1912, ale protože všichni plujeme na stejné lodi a jedeme plnou parou vpřed, bohužel vypadá to opět že klidného a vytouženého přístavu se nedočkáme.
Použil jsem toto přirovnání protože mi připadá, že opět se zachraňují cestující z první třídy, opět jsou to bankéři, továrníci a spekulanti a možná 100 roků po Titaniku ke dnu půjdou opět jen obyčejní lidé.
Protože záchranných člunů je opět málo.
Voda bude opět ledová a dno proklatě hluboko.
