Předvánoční chandra

Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli… Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.

Uznávám, že v uranových dolech jsem nemakala, ba ani fůru uhlí jsem neskládala, zato mé mozkové závity a nervová soustava byly roztočeny do takových obrátek, že je mé tělo přes veškerou snahu nestíhalo. Přepínala jsem rychlostí světla mezi vzděláváním vysokoškoláků, vzděláváním zaměstnaných dospělých lidí včetně seniorů a vyučováním dětí na základní škole. Stejnou rychlostí jsem přepínala mezi psychologií, sociologií, filozofií, finanční gramotnosti, českým jazykem, občanskou výchovou… Do toho jsem napsala pár článků podle zadání, překládala a dělala korektury textů s termínem „včera bylo pozdě“.

Mozek tedy poslušně přepínal, ovšem tělo občas odmítlo reagovat na impuls jím vyslaný. Tak například moje zápěstí skončilo s pohmožděninami, když má ruka i přes hlasité zvolání jednoho z žáků „Uhni, vole!“ setrvala na futrech a nechala se tak přibouchnout do dveří. Když jsem později nestačila uhnout před do hvězdy se vyšvihnuvší nohou své dcerky, skončila jsem se zlomeninou nosní přepážky na pohotovosti, kde lékařka pojala podezření, že se jedná o domácí násilí, a snažila se mne přesvědčit k podání trestního oznámení. (Když jsem totiž pohotovost navštívila naposledy, bylo to s otřesem mozku, který jsem si přivodila při nevinném „berany, berany, duc“ se svou tvrdohlavou dcerou.)

V těchto dvou měsících, kdy jsem slušně řečeno padala vyčerpáním na ústa, jsem v sobě objevila některé své stinné stránky. Vždycky jsem se totiž považovala za zcela nekonfliktního tvora, kterého do vrtule dokážou vytočit pouze vlastní děti. Zjistila jsem, že jsem nejspíš dospěla do věku, kdy už mne bez větší námahy vytočí i dítko, které se mnou není nikterak pokrevně spojeno. Také jsem přišla na to, že já, jež jsem ve svém životě k násilí sáhla dosud pouze jedenkrát, mám v sobě patrně skryté agresivní sklony. Onen případ, kdy jsem ještě sama školou povinná chytila na záchodcích za cop jistou dívčinu a točila s ní po celém prostoru toalet, je, jak jistě pochopíte, ospravedlnitelný a pochopitelný. Neměla se navážet do mé maminky, že jo! Ale považte, já se nyní, v době svého působení na ZŠ, musela setsakra držet, abych některé z těch nevinných dítek nepřiškrtila či alespoň řádně nepropleskla. Přilepení rukou k tělu vteřinovým lepidlem zabíralo jen do okamžiku, než se mi ve snech začal zjevovat otisk mého podpatku v obličeji některého ze svěřenců. Když jsem si uvědomila, že mi tato představa skýtá alespoň částečnou úlevu, pokoušela jsem se přesvědčit školníka, zda by nemohl mé botky přivrtat ke stupínku. Nevyšlo to, tak jsem své nutkání, použít proti těm bezbranným tvorům fyzickou sílu, musela potlačit opět pouze za použití vlastní mysli.

Není proto asi divu, že jsem netrpělivě očekávala den, kdy má „nová známost“ skončí. Tak strašně jsem se těšila, že si konečně odpočinu, že nebudu místo spánku vymýšlet ve snech větné rozbory a hledat způsoby jak ty netečné tvory alespoň trochu zaujmout.

A pak to konečně přišlo. Pátek před Vánoci – loučení. Nesnáším loučení! Už cesta do školy mi přišla nějak smutná, když jsem si uvědomila, že vchodové dveře naposledy odemykám vlastním klíčem (příště už budu zase zvonit), připadali mi zčistajasna ti malí hajzlíci jako ti nejsladší tvorové pod sluncem. Najednou jsem před očima neměla probdělé noci, ale kolegy a kolegyně, díky nimž jsem ve městě, v němž jsem dosud spíše cizincem, měla konečně pocit, že někam patřím.

Dostala jsem několik malých dárečků od žáků, snad přeci jen někteří nebyli mou přítomností tak úplně otrávení… Cítím zvláštní pocit, kolegyni napíšu vzkaz, vrátím klíče od školy a radši rychle mizím.

Konečně mám tři hodiny sama pro sebe, tři hodiny, kdy nic nemusím. Po dvou měsících mám čas se nalíčit a nikam nespěchat. Chvíli se procházím po městě a pak si sednu na kávu, chtěla bych vypnout, ale nejde to. Hlavou se mi honí řada myšlenek, je mi smutno a přemýšlím nad tím, že abych v pohodě uživila své caparty, budu muset honem rychle najít něco jiného. Přepadá mne krize a já si uvědomuji, že mít práce nad hlavu není zas až tak špatné…

Lidskou psychiku prý nejvíce ovlivňují tři základní faktory – zdraví, spokojenost ve vztahu a práce, která člověka nejen baví, ale také uživí. Pokud nefungují dva z nich, pak jde prý zpravidla do kytek i ten třetí. Dnes mi ta káva nějak nechutná!

Když vyzvedávám děti ze školy, potkám kolegyni, s níž jsem dva měsíce sdílela kabinet. Známe se krátce, ale vím, že ta skvělá ženská ví, co se mi honí hlavou. Lidi, já nechci být v řiti!!! Objímá mne a mně se konečně spouští příval slz, který rozpouští nanesená líčidla, ale zároveň působí očistně.

(Jsem zvědavá, jak dlouho budu po nocích místo spánku připravovat větné rozbory.)

Přeji všem krásné Vánoce! Nechť Vám všem v novém roce vždy fungují alespoň dva z uvedených faktorů!