Kaviár a šampaňský

„Ahoj, já jsem Majk. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli máš vážnou známost,“ oslovil Bětku ten týpek, který ji už dobrou půlhodinu probodával pohledem.

Byl to takový běžný večírek na koleji, na němž všichni popíjeli a v družném hovoru se dobře bavili. Všichni až na tohohle kluka. Od chvíle, kdy vstoupil do pokoje, seděl na jednom místě, tvářil se vážně jako bůh pomsty a ani se nehnul. Soustředěným pohledem sledoval Bětku a vypadal, že si právě vybral svou oběť, kterou hodlá připravit o život. Nebo jí aspoň prodat nehorázně předraženou sadu hrnců. Když se konečně pohnul z místa, přistoupil k Bětce a položil jí tu nejapnou otázku.

„Ty jsi mimozemšťan, nebo jsi jenom divnej?“ vytřeštila na něj oči. „No, asi jsem spíš jenom divný,“ pronesl stále vážným tónem, ale v očích se mu mihl náznak úsměvu. „Jo, jseš divnej,“ mrkla na něj Bětka, „škoda, už jsem doufala v blízké setkání třetího druhu.“ „Tak o blízké setkání by jít mohlo, ale nejdřív bys mi mohla odpovědět na mou otázku,“ mrkl na oplátku on na ni a už nevypadal zdaleka tak nesympaticky, jak se jevil zpočátku.

„Ty ses mě na něco ptal?“ zeptala se, jako by jeho otázku přeslechla. „No ano, zajímá mne, jestli máš vážnou známost,“ zopakoval Majk dotaz, který jí už předtím přišel naprosto absurdní.

„Ale kdepak, já mám samý veselý,“ reagovala se smíchem. „Na tom se dá stavět,“ odtušil teď už s opravdovým úsměvem ten divnej týpek, ze kterého se během chvíle vyklubal celkem milý a přitažlivý mladík, a ve stejném duchu, v němž hru rozehrála Bětka, pokračoval, „ostatně, také jsi celkem divná. Jestli chceš, můžu ti vyprávět o své planetě.“ „Kurňa, že ty si mě chceš ochočit?!“ hrála vyděšenou, ale cítila, že by jí to nebylo úplně proti mysli. „Divná, ale chytrá!“ zahájil Majk své ochočování, které hodlal proměnit v blízké setkání.

„Počkej,“ zatahala Bětku za rukáv Markéta, když si všimla, že se ti dva hodlají vypařit, „fakt chceš odejít zrovna s ním? Tenhle tě mámě nepředstaví!“ „To by mi ještě chybělo,“ vyprskla Bětka pobaveně. „Ty víš, jak to myslím,“ pohlédla na ni Markét naléhavě, „zlomí ti srdce, až si zítra bude odvádět jinou.“ „Tak se ti přijdu vyplakat na rameno, od toho snad nejlepší kamarádky jsou. A neboj, jdem si jen povídat někam, kde není takový hluk,“ mírnila Bětka kamarádčino rozhořčení.

„Tak co?“ vyzvídala Markéta, když se její spolubydlící nad ránem konečně vrátila na pokoj. „Tak co? Tak nic. Tak slez, přece tě to nebudu učit!“ hihňala se Bětka. „Takovej Casanova, to bych do něj neřekla! Vážně byl tak špatnej?“ páčila z ní Markét vysvětlení. „Ale prd! Prostě jsme si jenom povídali, pláč se odkládá. A už spi!“ hodila po ní Bětka polštářem.

Markéta nebyla jediná, komu ti dva k sobě nepasovali, vlastně nikdo nečekal, že by z toho mohlo být něco víc než pár nocí vášně. Po určité době ovšem i ti největší skeptici přestali uzavírat sázky, kdy ji Majk pošle k šípku.

„Hele, promiň, já si fakt myslela, že ten váš vztah nemá budoucnost,“ pronesla Markéta zhruba po měsíci, během nějž se od sebe skoro nehnuli. „Dobře víš, že mě budoucnost nezajímá. Zajímá mě, co je teď a tady, a to je strašně hezký a silný,“ vysvětlovala Bětka s přihlouplým úsměvem, který patří jen zamilovaným. „Ale jo, já vám to přeju, ale vlastně mi trochu chybíš, když jsi teď pořád jenom s ním,“ přiznala kamarádka. „Neboj, ono to vyprchá, Majk totiž seknul se školou, bude tu jen do konce semestru, takže od září si mě zase užiješ se vším všudy,“ pohladila ji po ruce Bětka, která cítila, že ten intenzivní pocit prostě nemůže přežít dlouhodobé odloučení.

Majk to patrně cítil stejně, tak si vychutnával každou chvíli, kterou ještě mohli strávit společně. Jeho rodiče nebyli zrovna dvakrát nadšení, že jejich syn sběhl ze studií, a nejradši by ho za trest okamžitě poslali rubat dřevo, ale on se rozhodl, že se z kolejí neodstěhuje dřív, než Bětce skončí zkouškové. Není proto divu, že si společně naplánovali i návrat z kolejí domů. Jel s nimi ještě Majkův spolubydlící Petr, který s ním měl společný cíl cesty. Do Prahy se vydali posledním možným vlakem, na který ještě klukům navazoval spoj domů. Tedy, měl navazovat, ale co čert nechtěl a Bětka si přála, nestihli ho. Další vlak jim jel až ráno. „Tak přespíte u nás, naši jsou na návštěvy zvyklí,“ navrhla a kluci neprotestovali.

„Ahoj tati, přivezla jsem kluky. Nevadí?“ hlásila hned mezi dveřmi. „Jasně, že ne! Pojďte dál, bude sranda,“ vítal je tatínek jako staré dobré známé. „A ty se holt budeš muset spokojit se jedním řízkem, ať nás kluci nepomluví, že jsme jim ani najíst nedali,“ mrkl na Bětku.

„Bylo to výborné,“ chválili Kluci taťkovi pokrm. „Ale netvrďte mi, že by Bětka vážně snědla tři řízky, vždyť byly přes celý talíř,“ obrátil se na něj Petr. „Jako prd!“ zhodnotil Bětčin tatínek stručně její masožravost a Majk si hned se smíchem přisadil: „Hele, znáš snad jinou holku, co sní půlkilový steak a za chvíli se rozhlíží, kde by si co zobla? Ta fakt nepatří k těm, které je levnější živit než šatit!“

Než se odebrali na kutě, doporučil taťka Bětce, že by si ráno měla přivstat a dojít klukům koupit něco na snídani, pokud je nechce odbýt gumovými rohlíky. „Co budete chtít k snídani?“ otočila se na ně s pramalým nadšením. „Kaviár a šampaňský,“ zažertoval Petr. „Uf, to jsem si oddychla, už jsem se bála, že fakt budu muset do obchodu,“ přijala žádost s povděkem. Ráno rozpekla rohlíky v troubě a přichystala na stůl to, co zbylo z nedávné rodinné oslavy. „Ty brďo, to je fakt kaviár. Hele, dokonce pravé šampaňské!“ nemohli kluci uvěřit svým očím. „Však jsem říkala, že jsem si oddechla, jsem se bála, že budete chtít třeba vajíčka,“ tvářila se Bětka, že takto vypadá u nich doma běžná snídaně, „a ty to hlavně nepřelej,“ mrkla na Majka, který šampaňské naléval. „A sakra, pozdě,“ okomentoval přetékající sket taťka chystající se právě k odchodu.

Hned, jak kluci odjeli, začalo se Bětce stýskat. Majk další den nastupoval na brigádu, což dost hatilo jejich touhu být spolu. Každý den si posílali dopisy, ale společně strávený čas jim to vynahradit nedokázalo. Po nějaké době měl Majk konečně tři dny volno, tak se domluvili, že Bětka vyrazí za ním.

Přivítal ji na nádraží a hned si padli do náručí. „Mamka od rána vaří, tak doufám, že máš pořádný hlad,“ usmál se, když na chvíli oddálili své rty a malinko uvolnil sevření. „Počkej, vaši jsou doma?“ trochu se od něj odtáhla. „No jasně, že jsou, těší se na tebe!“ Došlo jí, že nikdy netvrdil, že budou sami, jen ji nenapadlo, že by tomu tak nebylo. „Tenhle tě mámě nepředstaví!“ ozval se červíček, kterého jí nasadila do hlavy Markéta. „Neboj, naši nekoušou,“ jemně ji uchopil za ruku a vedl si ji domů.

Hned, jak vstoupila do jejich domu, udělalo se jí nevolno, ani se nestačila přivítat s rodiči. „Kde máte toaletu?“ otočila se na Majka a už běžela směrem, který jí ukázal. Měla pocit, že tu místnost snad ani nebude moct opustit. Přesně věděla, proč se jí zvedl žaludek, a nervozitou ze setkání to rozhodně nebylo. Po chvíli se přece jen vrátila do kuchyně, aby se seznámila s rodiči svého milého. „Jen si pořádně nandej,“ pobídla ji Majkova maminka, když se usadili ke stolu, na kterém stála ohromná mísa plná karbanátků. Bětce se opět navalilo, ale snažila se to překonat. Nandala si jeden karbanátek a trochu brambor a snažila se něco sníst. „Než stačila dojíst první karbanátek a zajíst ho trochou brambor, maminka jí tam přihodila další tři. „Já vím, kaviár a šampaňské to není, ale neostýchej se, Majk říkal, že jsi velký masožravec, tak brambory klidně nech, mám toho ještě jednu plnou mísu,“ odklopila mamka poklici z obrovského lavoru. V tu chvíli už to Bětka nevydržela a tryskem vyběhla znovu na toaletu.

„Že tys to šampaňské přelil? To abych si přinesla z půdy tu bílou vlnu a začala plést. Zrovna teď, když ti přišel povolávák… Nezapomněl jsi mi něco říct?“ zaslechla maminčina slova, když se vracela zpět. Povolávák, cože? To asi něco zapomněl říct mně, blesklo Bětce hlavou a raději odešla na terasu, když ze sebe Majk začal soukat vysvětlení. Jednak se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, jednak mu to za ten zatajený povolávací rozkaz chtěla dát trochu sežrat. „Víš, mami, já jsem ti asi opravdu měl něco říct,“ začal vysvětlovat a Bětka se snažila nesmát moc nahlas, „ona Bětka fakt miluje maso, ale jediný pokrm, který nepozře a cítí ho na sto honů, jsou karbanátky. Když jsi mi je tuhle udělala na kolej, tak jsem musel několik dní větrat, než byla ochotná vstoupit do mého pokoje.“

„Škoda,“ pronesl Majkův tatínek, ale bylo znát, že nejen mamince, ale i jemu se ulevilo. Nakonec se tomu společně zasmáli a až do pozdního večera větrali, aby Bětka mohla v domě vůbec strávit noc.

_____

Na podzim Majk narukoval a Bětka se vrátila na kolej, teď už měla zase spoustu času na svou kamarádku Markétu, ale zkazka o tom, že se u nich doma snídá šampaňské a kaviár, se rozkřikla rychlostí světla i přes Majkovu nepřítomnost.