Beznaděj?

Když se Bětka poprvé vydala do toho domu, nebyla schopná myslet na nic jiného než na to, co ji tam asi čeká. V hlavě si promítala různé scénáře a nebýt toho, že měla vystupovat na konečné, asi by přejela.

Vnímala podivný tlak na hrudi a nebyl to jen strach z neznáma, co ji zabraňovalo se nadechnout. Bylo to něco víc, sama nedokázala popsat co. Možná se cítila i trochu provinile.

Na první pohled to byl obyčejný dům o sedmi patrech, který se od ostatních příliš nelišil. Uvnitř však panovalo zvláštní ticho, každý Bětčin krok se v tom tichu až nepatřičně rozléhal. „Já jedu do dvojky, kam vy?“ zeptal se muž, který s ní nastupoval do výtahu. „Do pátého,“ špitla Bětka. „Tak já vám to zmáčknu, ale možná se projedete víc, než je vám libo,“ podotkl a zmáčkl obě tlačítka. „Výtah jede nahoru,“ ozvalo se z reproduktoru. V druhém patře pán vystoupil a hlas v reproduktoru oznámil: „Výtah jede dolů.“ Po chvíli Bětka začala chápat, co myslel tím, že se projede víc, než je jí libo. Do pátého prostě nikdo nechce, ani výtah! Když už si začala říkat, že snad raději vystoupí a půjde pěšky, ozvalo se: „Páté patro.“

Zazvonila a čekala, až jí přijde někdo odemknout dveře, které nikdo z obyvatel patra otevřít nemohl. „Dobrý den, za kým jdete?“ zeptala se milým hlasem pečovatelka s ukrajinským přízvukem. „Za Jarmilkou,“ pronesla téměř neslyšně Bětka, které se do očí draly slzy. Nesmím brečet, zkrátka nesmím, přesvědčovala sama sebe. „Tak pojďte rovnou do jídelny, Jarmilka právě večeří, můžete si sednout k ní,“ vyzvala ji přívětivě pečovatelka.

Bětka procházela chodbou a cítila tak trýznivý pocit, jaký ještě nikdy nezažila. Tlak na hrudi sílil. Jako kdyby někdo odčerpal veškerý vzduch z okolního prostoru. Jako by byla v útrobách jakéhosi tvora, který ji spolkl a leptal svými žaludečními šťávami. Obklopoval ji zvláštní zápach. Moč, výkaly, dezinfekce? Ne, ještě něco! Ale co, přemýšlela cestou do jídelny. Chvíli stála u dveří a sledovala osazenstvo. Nepřítomné výrazy, těla bez duší, ztracené duše… „Mam, mam,“ ozývalo se od jednoho stolu. „Brm, brm,“ od jiného. Většina přítomných však jen mlčky seděla a čekala, až jim některá z pečovatelek donese sousto k ústům.

„Jé, ahoj! Pojď si ke mně sednout,“ přivítala ji radostně Jarmilka, když si jí konečně všimla. Objaly se a daly si pusu. „Dej si se mnou,“ pobídla Bětku, „já už stejně nemůžu.“ Bětka by nepozřela ani sousto, rozhodně ne tady! Navíc se jí při pohledu na Jarmilku svíralo srdce. Byla tak droboučká, se svými sotva třiceti kily vypadala jako malá holčička. „Jen papej, vždyť jsi nic nesnědla,“ pobízela ji. „Ale já už jsem snědla hodně a chci na pokoj, pojď prosííím,“ naléhala Jarmilka. „Ještě aspoň dvě lžičky a pak půjdeme, maminko,“ opáčila smířlivě Bětka.

Cestou na pokoj si Bětka četla jmenovky na dveřích: Vážený pan, vážená paní JUDr., MUDr., Ing., PhD., Doc…, jen výjimečně se objevilo jméno bez titulu. A do toho ten zápach, ta těla bez duší…

Najednou to pochopila, je to pach beznaděje!

První Bětčina návštěva v Alzheimer centru byla celkem krátká. Prostě musela odejít, aby se nesložila, aby se nerozpadla na tisíce malých kousků. Další už byly klidnější, zvykla si, rezignovala. Všimla si, že každý, kdo jel do pátého, měl v očích buď strach, nebo rezignaci.

Od té doby, co Bětčina maminka dostala spolubydlící docentku Šárku, se kterou si může povídat, padne v pokoji občas i nějaký vtip. Většinou se tedy jedná o humor spíše šibeniční, ale aspoň něco.

„Hele, ona furt říká, že skočí z okna,“ vypráví Šárka, a když si všimne, že to Bětku celkem rozhodilo, rychle dodá: „Tak jí říkám, seš přeci vzdělaná ženská, tak víš, že když jde okno otevřít jen na ventilačku, tak jím neprostrčíš hlavu a neskočíš.“ Bětce ta dvojka připomíná holčičky ve školce – chvíli se drží za ruce, pak by si nejraději oči vyškrábaly. Šárka je drsná žena a se vším je hned hotová. Jarmilku všechny pečovatelky chválí, jaká je hodná. Což o to, to ona byla vždycky. A také to byl donedávna nejchytřejší člověk, jakého Bětka znala.

Když už si Bětka na tu situaci začne trochu zvykat, vykolejí ji maminčin telefonát.

„Hele, já nevím, jak staré jsou moje děti.“

„To nevadí, maminko, já ti to povím. Nejstarší je Honza, pak já – Bětka, no a nejmladší je Agátka,“ trpělivě diktuje mamince, která se to snaží zapsat, a dodá i data narození a věk, i když dobře ví, že Agátka, která maminku navštěvuje téměř denně, už to s ní několikrát sepisovala.

„Honza, Bětka, Agátka, to jsou naše robátka. Už se to tu všechno mydlí i s tou polámanou židlí. Honza, Bětka, Agátka, to je pěkná čeládka!“ zadeklamuje Jarmilka bezchybně říkanku, kterou pro ně kdysi složil tatínek.

„No vidíš, že to víš, maminko,“ usmívá se Bětka do telefonu.

„Jasně že to vím!“ pronese Jarmilka radostně, ale vzápětí se zeptá: „Takže já mám jenom tři děti? Já myslela, že aspoň pět.“

Bětka už se zase nemůže nadechnout, do očí se jí hrnou slzy a i přes telefon ucítí ten pach. Pach bezmoci a beznaděje.

Do toho se vrátí domů Bětčin syn Kryštof. „Mami, byl jsem za babičkou, řekl jsem jí, že jsem odmaturoval, ale nevím, jestli si to bude příště pamatovat. Jo a babička má černý puntík,“ chrlí ze sebe.

„Za co má černý puntík?“ vyzvídá Bětka.

„No, holky si udělaly na pokoji mejdan,“ vysvětluje Kryštof.

„Jak jako mejdan? To se opily zkvašenými třešněmi, či co?“

„Ale ne. Paní docentce asi omylem návštěva nechala cigára, tak si holky večer zapálily na pokoji. No jasně že je načapala sestra, že jo! Jsem se jich optal: Děvčata, jak je možné, že vás při vašem vzdělání nenapadne, že tam bude požární hlásič? Tak prý nenapadne. Protože mají Alzheimera a hotovo! Hele, jestli ony to na nás nehrajou!“ vypráví Kryštof pobaveně a i Bětka se začíná pomalu usmívat, načež se jí mladý pán zeptá:

„A kam pojedeš letos na dovolenou?“

„Letos mi na to asi nevyjde...“

„Ale tak třeba Egypt není drahý, to pořídíš i za 14 tisíc, ne!?“

„To sice ano, ale...“

„Přece nemůžeš být bez dovolené, potřebuješ se pořádně zotavit, zasloužíš si to. Tak si prostě objednej zájezd a já ti na něj desítku pošlu!“ pronese Kryštof rezolutně a Bětka najednou ucítí zvláštní vůni.

Je to vůně naděje! Na světě holt musí být rovnováha...