A jaký měl to?

Tehdy mi bylo sotva třicet a učila jsem na vysoké škole. Bylo to v době, kdy na mne chlapi mrkali a občas některý třeba i hvízdl. Jako slušně vychované děvče jsem na takové počínání pochopitelně nereagovala.

A když už, tak jsem dotyčného probodla takovým pohledem, že sklopil oči i uši a dal si klid.

Toho dne jsem potřebovala něco zařídit na osobním oddělení. Vystoupila jsem z trolejbusu, a protože bylo dost teplo, vydala jsem se pěšinkou lemovanou keři, které skýtaly alespoň trochu stínu. Ty jo, v tomhle baráku jsem byla naposledy snad na své promoci, přemítala jsem a najednou jsem ucítila zvláštní pocit. Spíš než se vzpomínkami na studentská léta měl ten pocit něco společného s keři po mé pravici.

„Sss, ssss,“ ozvalo ze křoví. Nevím, proč jsem prostě nepokračovala v cestě, tušila jsem, co se děje, ale přesto jsem zastavila a podívala se směrem, odkud zvuk přicházel. To už jsem hleděla do očí blonďatému muži s kalhotami u kotníků, jenž se věnoval činnosti, kterou by slušný hoch na veřejnosti rozhodně provozovat neměl.

Nevypadal nebezpečně. Usmíval se od ucha k uchu a mrkl na mě, jako bychom byli nějací spiklenci. Neuhnula jsem očima, probodla jsem ho pohledem a výstražně jsem zasyčela. Sklopil oči, asi aby zkontroloval, že je vše na svém místě, a já jsem dál pokračovala v cestě.

„Já jdu jenom na osobní. Jo a máte tam ve křoví nějakého onanistu,“ hlásím paní na vrátnici a představuji si, jak tato fortelná ženská vezme do ruky koště a vykáže dotyčného do patřičných míst. Nebo aspoň do míst, kudy nechodí děti ze základní školy. Ta se ovšem v žádném případě nehodlá vzdálit ze své kukaně. „Už mi to hlásila vaše kolegyně, tak jsem zavolala policii. Do půl hodiny tu budou, tak s vámi asi taky budou chtít mluvit,“ vysvětlí mi vrátná a dál si mne nevšímá.

Co jsem potřebovala, jsem vyřídila celkem rychle, ale dva policisté, z nichž ten starší byl shodou okolností právě v té době mým studentem, byli kupodivu ještě rychlejší. Čekali na mne u vrátnice s kolegyní, kterou si pamatuji jako svou vyučující. Z té ženy jsme všichni měli vždycky velký respekt, byla to taková akurátní, strohá a velmi distingovaná dáma, před ní jsme byli všichni takhle maličcí. I ve chvíli, kdy nás policisté vezli na služebnu, jsem se vedle té ženy cítila spíše jako vyjukaná studentka než jako kolegyně. Není divu, že jsem jí dala u výslechu přednost, ačkoli jsem si rozhodně na odpoledne dokázala představit lepší program.

„A můžete ho popsat?“ zeptal se mladší z policistů, když jsem se konečně dočkala výslechu i já, zatímco ten starší se naoko věnoval úplně jinému případu.

„Jistě, že můžu. Za jiných okolností bych ho nazvala poměrně pohledným mladým mužem. Jasně modré oči, světlé promelírované vlasy, v pravém uchu má náušnici. Není moc vysoký, má tak 173 a půl centimetru, zhruba,“ dovolím si trochu zažertovat a mladší policista si mou výpověď datluje do počítače, zatímco ten druhý se usmívá pod vousy.

„Přesně sto sedmdesát tři a půl centimetru? To jste ho měřila?“ ptá se mladší poněkud zmateně.

„Však říkám zhruba,“ odpovím naoko pohoršeně a pokračuji, „jo a na sobě měl černou koženou bundu, bílou košili a u kotníků stažené plísňové džíny.“

„Plesnivé?“

„Ale ne! Plísňové – jako plísňáče. To se nosilo v osmdesátkách, což mi napovídá, že by mohl být zhruba můj ročník,“ obohatím policistův slovník o nové slovo a považuji svou výpověď za vyčerpávající. Policista je ovšem jiného názoru.

„A jaký měl to?“ zeptá se mě nesměle?

„Co TO?“ dělám nechápavou.

„No, jaký měl eeeee, jaký měl nářadí?“ vysouká ze sebe.

„Nářadí?“ vychutnávám si policistovy rozpaky, „nevšimla jsem si žádné tašky s nářadím!“

„Sakra, ženská, jakýho ho měl?“ páčí ze mne.

„Jo, vy myslíte, jaký měl pyj?“ odpovím mu otázkou a tvářím se, že se mi najednou rozsvítilo, a starší policista, který mezitím s někým telefonoval, se stále snaží zadržet smích.

„Ne, myslím, jaký měl penis,“ osmělí se mladší.

„To je to samé, jen tenhle patří mezi vyjmenovaná slova,“ rozšiřuji jeho slovník o další pojem a odpovím, že ten jsem tedy neviděla.

„Neviděla? A jak tedy víte, že dělal to?“ podívá se na mne podezíravě a do protokolu zapíše: „Pyj neviděla.“

„Jak vím, že onanoval? No, se stoprocentní jistotou to nevím, klidně si ho také mohl nafukovat hustilkou, ale považuji to za velmi nepravděpodobné,“ odpovím a starší policista už se začne nepokrytě smát a vyzve mne, zda bych ho mohla následovat.

„Kolegové ho právě přivezli, tak jestli byste se jen mohla mrknout, jestli je to skutečně on,“ požádá mne. Přímo na chodbě před výslechovou místností stojí ten muž a stejně jako v tom křoví na mne mrkne.

„Jasně, že je to on! Jen má svlečenou bundu a oblečené kalhoty,“ vyhrknu a vracím se podepsat protokol, který mladý mezitím dodatloval.

„Vy jste mu dala zabrat,“ směje se straší policista, když mne vyprovází z budovy. „Docela jsem se nasmál, ale vlastně s vámi byla celkem nuda, to vaše kolegyně je jiná liga!“ usměje se a mrkne na mne podobně jako zadržený.

„Jak nuda, jako že jsem snad nudný patron? To jsem vám jako měla během výslechu vyprávět anekdoty?“ durdím se naoko.

„No vy jste ho sice dokonale popsala, dokonce i výška a rok narození sedí, ale ani jste se nepodívala tam, kam vaše kolegyně. Ta sice tvrdila, že byl asi hodně vysoký, asi tmavovlasý, ale zato nám přesně popsala, že ho měl tákhle dlouhého a tákhle tlustého,“ ukazuje policista míry, které nasvědčují tomu, že má paní kolegyně patrně zálibu v rybaření. Ale kdo ví!

____________________________________________________________________________

Tady by příběh asi mohl skončit, pokud by ovšem neměl o několik měsíců později dohru u soudu, kam jsem byla jako svědkyně v tomto případu předvolána.

U soudu byla přítomna kolegyně i obžalovaný. Paní soudkyně přečetla naše výpovědi a poslala nás na chodbu.

„Vy jste ho vážně neviděla?“ culí se na mne muž ze křoví, mrkne na mne a zcela bezostyšně se zeptá: „A nechcete se aspoň podívat?“

Na rozsudek jsem nečekala! A asi jsem vážně nudnej patron, ale jestli byla kolegyně pouze rybářka, vážně nevím.