Když byla tělocvičnou ulice a Petřín

Je to bohužel realita minulosti a jen pro pamětníky. Byla i v centru Prahy místa (a nebylo jich málo), kam mohly děti bez toho, aby se o ně rodiče báli. Místo ribstolí byly stromy, Petřín byl jednou velkou tělocvičnou a při troše pozornosti se hrál fotbal nebo hokej s tenisákem normálně na ulici…

Není to staromilské naříkání nad tím, že naší době vládnou auta, ulice plné turistů a když chcete po dětech, aby se hýbaly, musíte je vozit kilometry daleko, do hal, bazénů, na hřiště, kam se jen tak někdo nedostane. Dřív děti běhaly kolem paneláků – a kupodivu z toho „běhání“ se občas vyklubal nějaký slavný atlet nebo atletka, fotbalista, hokejista. Dnes ho rodiče vláčí v ranních nebo večerních tmách na tréninky a často zjistíte, že si vlastně léčí jen svoje nenaplněné sportovní touhy, fanouškovské mindráky, jak jsem nedávno viděla v dokumentu v televizi, kde malý kluk močil na otcův pokyn na šálu konkurenčního klubu.

Jsem ráda, že aspoň v Praze jsme přišli na to, že se vyplatí nechat nějaké plochy volné, že se vyplatí vybudovat na nich parky, hřiště s prolézačkami, minigolfy a další atrakce, které aspoň částečně nahrazují přírodu, kterou jsme mívali doslova za rohem a pod nosem.

Zvláštní je, že nejdál to za pohybem a sportem dnes mívají ty děti, kterým jejich rodiče vybudovali nový domov ve vzdálených satelitech kolem Prahy. Zatímco dřív se na vesnici dalo běhat takřka všude, dnes je „satelitní příroda“ protkána směsicí staveb, cest lépe či hůře vy- a dobudovaných.

Jen málokde mysleli developeři a starostové, že v satelitu a v současné vesnici se jen nebydlí, že se tu i žije. Protože doprava je v satelitu často stejně hustá, jako ve městě, protože sem pořád někdo přijíždí a zase odjíždí (jinak to už ani nejde), musejí rodiče odvážet děti za pohybem zase do města, do hal, do oddílů. Přitom přirozený, trenéry nevedený a neorganizovaný pohyb je pro děti stejně důležitý, jako snaha vést je ke schopnosti nechat se vést, poslouchat, žít v kolektivu (ne v kolektivismu). Asi z nich nebudou finalisté Davis Cupu, nebo vítězové hokejového Nagana. Ale budou se pohybovat s radostí, budou to jednou učit i své děti a vnuky…