Chodím k Prokopovi na hagioterapii. Je to klasická skupinová psychoterapie, kde zrcadlem našich životů, emocí a postojů jsou biblické příběhy. Dneska jsem zažil zajímavý pohled na Jonáše. Víte, jak by ten příběh mohl vypadat dneska (resp. jeho první část)? Jonáš měl silné niterní pnutí, které mu říkalo: "Běž do Mosulu a řekni džihádistovi Johnovi (to je ten, co podřezává rukojmí na videích Islámského státu), že je vůl a ať toho nechá a jde dělat něco užitečného."
Pokračovalo by to zhruba takhle: Jonáš nechal v panelákovém bytě na Stodůlkách rodinu a práci, nasedl na letadlo a letěl do Paraguaye (Proč? Aby utekl, aby se toho úporného hlasu zbavil?). Letadlo se dostalo do turbulencí, spadlo, všichni zahynuli, Jonáš jako jediný přežil, zachytivše se kolemplovoucí klády a když ho moře vyvrhlo na břeh pustého ostrova, tak si řekl: "Ok, jedu za Johnem mu říct, že je kokot a ať toho podřezávání nechá."
Jak Jonáše vidí většina lidí? Typický posránek, útěkář. Máš problém? Uteč! Víš, že bys měl něco udělat? Radši se na to vyser, koukaj z toho jenom problémy, drž se co nejdál, nešťourej do toho.
Silně nesouhlasím Vidím Jonáše jinak. Je to hrdina!
V Bibli se píše "Bůh mu řekl". Vypadá to stoprocentně, jasně, není o čem pochybovat. Ale všichni víme, že takhle to nefunguje. Máme nějaké pnutí, intuici, touhu, vnitřní hlas. Ale je to Bůh? Nebo je to naše utkvělá představa? Nebo je to tlak ostatních, kterému jsme podlehli a říkáme tomu Bůh? Nebo je to psychóza, schizofrenie, máme slyšiny a měli bychom se jít léčit?
Máme dvě možnosti.
- Umlčíme ten hlas. Alkoholem, hudbou, prací, sportem, televizí, vytížeností. Vytěsníme to. Maximálně o tom budem trochu nejistě mluvit.
- Uděláme něco, abychom to rozsekli. Otevřeme to, šťouráme do toho, přemýšlíme, vydáme se do turbulencí, do bouře. Jedině tam se může ukázat, co a jak.
Ne, Jonáš neposlechl své vnitřní hlasy na první dobrou. Vstal a vydal se do bouře. Chtěl vědět s jistotou, co a proč má udělat. Nešel slepě za nějakými tajemnými příkazy shůry. Je to kladná postava, je to hrdina.
Kookie na každý denslíbil na začátku
Do jaké bouře se máme vydat my? Stojíme před rozhodnutím ohledně školy? Změny povolání? Cesty za nějakým dobročinným projektem? Nebo nám něco hnije ve vztahu, v životě, ve stereotypu, do čeho se nám nechce šťourat, protože by to smrdělo? Máme odvahu vstát ze židle, vydat se do turbulence a rozseknout to?
