Proč se křesťané nepřestali dohadovat, aneb o trojím čtení Bible

Už patnáct set let se Biblí argumetuje ve spoustě politických a teologických sporů. Biblí byl zdůvodňován institut otroctví nebo vyhlazování Židů a muslimů. Dneska už církev nemá politickou moc, a proto se biblické argumenty používají spíše v teologických debatách typu "Může být žena kněz?" nebo "Je homosexualita špatná?" Jak číst Bibli aby nám na tyto otázky odpověděla?

Křesťané čtou Bibli trojím způsobem. Z rozdílného čtení pak vyvěrá problém rozdílného chápání stejných textů a většina vzájemného nepochopení:

1. Doslovné čtení: Když Bible říká, že pro muže je hanba nosit dlouhé vlasy, tak to tak je a nejede přes to vlak. Když říká, že si máme vyloupnout oko a useknout ruku, pokud nás svádí ke špatnosti, tak je naší povinností poslechnout. Takto čtou Bibli především církve sektářského typu. Tento přístup se dle mého příčí zdravému rozumu. Navíc plnit ho doslova ve všech situacích prostě není prakticky možné.

2. Historicko-kritická metoda: Nejdřív musíme zjistit, co text znamenal pro původní čtenáře a na základě toho musíme rozhodnout, jestli obsahuje nějaký princip, který je přenositelný i do dnešní doby. Podle této metody např Ježíšův výrok "Ti, kdo uvěří v mé jméno budou provázet tato znamení: ... budou brát hady do ruky..." neznamená, že křesťané se mají mazlit s chřestýšem, ale že v jejich životě nastávají zázračné události. Zdá se to rozumné, ale tato (vlastně vědecká) metoda přináší stejné problémy jako každé vědecké bádání. Půlka badatelů má za to, že zákaz ustanovování žen kněžími je jen kulturně podmíněný (založený na silném patriarchátu v hebrejské společnosti) a druhá půlka, že je to trvale platný princip (založený na rozdílnosti ženy a muže). Stejně tak se dohadují o dlouhých vlasech u muže. Stejně tak se dohadovali o homosexuální orientaci a dnes místo toho o homosexuálních praktikách. Dalších sporů ohledně toho, co teda vlastně ta Bible říká, když na ni aplikujeme tuto metodu, bychom v církvi našli tisíce (potraty, ženy kněžími, antikoncepce, sociální solidarita, trest smrti, užívání narkotik či psychotropik...).

3. Osobní čtení Bible: Každý příběh v Bibli je příběhem o mně a mém vztahu k Bohu a k druhým lidem. Jsem plný nezájmu o druhé jako Noe, který si pro sebe postaví koráb a jediným slůvkem se nezmíní o ostatních? Nebo jsem jako on poslušný tak, že neváhám celý život obětovat službě Bohu? Jsem zbabělý jako Abraham, že pošlu na smrt svého syna, protože se bojím jeho macechy? Nebo mám jako on tak velkou víru, že na pokyn shůry neváhám sebrat celou rodinu a vyrazit do neznáma? Jsem bez motivace jako David, který netáhne do války v čele svého vojska? Nebo jsem pokorný jako on, že dokážu uznat vlastní chybu a chtít ji napravit?
A prázdné teologické otázky najednou dostávají úplně jiný rozměr - osobní. Místo otázky "Může křesťan hulit?" je zde otázka "Je dobré/užitečné/prospěšné, když se zhulím, nebo je to pouze sobecká zábava?" Místo otázky "Mohou být ženy kněžími?" se každá dívka může ptát "Je mé místo v taláru před oltářem s kadidelnicí v ruce?".

Osobní způsob čtení Bible* je nebezpečný. Ničí moje iluze, pošlapává moje sny a představy a svléká mě donaha před sebou samým. Najednou se nelze alibisticky odvolávat na "Boží Slovo, které to přece tak říká", ale člověku, je-li upřímný, je odhalována skutečnost. O jeho touhách, motivaci, snech, selháních. Ale jen v takovém čtení Bible se zjevuje Pravda, o které kdosi řekl: Poznáte ji a ona vás osvobodí.

*pozn. pro tzv. křesťany: chcete-li, místo "osobní čtení Bible" dosaďte "výklad Duchem". Neříkám, že tyto dva pojmy jsou volně zaměnitelné, pro účely tohoto článku však osobním čtením Bible tzv. křesťanem myslím právě to, co se v církvi někdy označuje jako "výklad Duchem".