Mnoho lidí v Česku i západní společnosti obecně je znechuceno stavem politiky a celého politického prostoru. Jsou opravdu korupční kauzy, provázání rozhodovací a zájmové sféry či nemorální politické půtky tím skutečným problémem? Nebo je problém někde hlouběji - v našem vidění světa, jakési historické stigmatizaci či dokonce v lidské přirozenosti jako takové?
crosswalk.com
Dokud aspoň poslední stovka z nás tu zbude, nikdy a za žádných podmínek nepřenecháme vládu nad sebou Anglii. Vpravdě je to ne pro slávu, ani bohatství, ani čest, pro co bojujeme, ale pro svobodu - pro to jediné, čeho se čestný muž nikdy nevzdá, leda spolu s vlastním životem.
The Declaration of Arbroath, 1320 (Skotsko)
Touhu po svobodě jsme nahradili touhou po jistotě
Svoboda rozhodování a jednání je podle mě ten nejcennější artikl, který byl dán člověku do vínku. Jestliže máme svobodu (mluvme teď o hledisku čistě lidském, pro účely tohoto článku záměrně pominu všechny aspekty většinové lidské poznání přesahující), pak o svém životě můžeme rozhodovat sami - jak naložíme s penězi? Jak budeme vychovávat děti? Jak budeme pracovat? Jak se budeme chovat k bezdomovcům? Za všechna svá rozhodnutí poneseme zodpovědnost - sami před sebou, před svými nejbližšími i před společností. Tato zodpovědnost je ale zavazující a nebezpečná a člověk z ní má přirozeně strach. Zodpovědnost za své jednání tak chceme přenést na někoho jiného - kohokoli - jejž pro uklidnění svědomí raději nazýváme abstraktně - stát. Tato absence vlastní zodpovědnosti v nás vytváří pocit bezpečí a jistoty. Dává nám pocit, že když se věci v našem životě nebudou dařit, někdo se o nás postará, někdo jiný ponese zodpovědnost za naše problémy. Položili jsme svobodu vlastního rozhodování na oltář jistotám. A co víc - takové jistoty jsou podle mě jen iluzí - iluzí falešnou.
Tento proces má tragické následky
Do jak zrůdných rozměrů se rozrostl tento problém, ukážu na dvou nejviditelnějších oblastech:
1. Rozhodování o penězích - Česko 2012
Myslíte si, že stát dokáže o Vašich penězích rozhodnout lépe než Vy sami? Máte-li průměrnou mzdu (24 300 hrubého), pak odevzdáte státu 13 700 Kč měsíčně jen na dani a pojištění. Váš čistý příjem je cca 18 800 a pokud žijete tak nějak průměrně (občas jedete autem, trochu kouříte atd.), odvedete státu ze své spotřeby dalších cca 4-5000 Kč měsíčně. Stát tak z Vaší práce dostane 18000, Vám jich zbyde 15.
Oněch 18 000, které komusi odevzdáte jde na pět účelů:
1. část je zpronevěřena a přistane v kapse některé "přísavce".
2. část jde na výběr samotný - platy úředníků, vytváření zákonů, kontroly a všechny další náklady na byrokracii.
3. část jde na projekty typu "Rozvíjení kompetencí interkulturní komunikace v globálním kontextu u sociálně znevýhodňovaných jedinců" či na platy úředníků, kteří monitorují výskyt hub v českých lesích.
4. část jde na potřebné věci, které by ale byly mnohem levnější a efektivnější, kdyby je platil ten, kdo je využívá, a ne ten, kdo je nevyužívá, nevyužíval, využívat nebude a nemá z nich žádný přínos - příkladem je terciární vzdělávání nebo veřejná doprava. Zde jde o naprosto logický princip, že ten, kdo utrácí peníze cizí, utrácí podstatně méně efektivně než kdyby utrácel peníze vlastní.
Teprve 5. část jde na věci, kvůli nimž byl stát založen - armáda, policie, soudnictví, základní společenská solidarita (pomoc handicapovaným, nejzákladnější zdravotnická péče). Tyto věci bez státu mohou fungovat jen v anarchokapitalistickém systému, který v jistých aspektech považuji za utopistický.
Pokud by stát přestal financovat položky č. 3 a 4, odpadly by alespoň z poloviny položky 1 (korupce - nebyl by k ní prostor) a 2 (byrokracie - nebyl by k ní důvod). Věci, které jsou dnes centrálně dotovány, by "zdražily". A Vám by najednou místo 15ti tisíc každý měsíc zbylo třeba 20 nebo 25. Měli byste svobodu, jak s nimi naložíte a zároveň byste za to nesli zodpovědnost. Budete spořit pro děti? Na stáří? Zaplatíte si kulturu, sport? Propijete je, abyste se stáří radši nedožili?
Měsíčně pět, osm tisíc navíc. Lákavá představa? Nebo snad mrazivá?
2. Změna právního uvažování - aspekty každodenního života
Už stará hebrejská tradice včetně Desatera přikázání, Chammurapiho zákoník či římské právo obsahují téměř výlučně jen nejnutnější zákazy, které mají společensky ochrannou funkci. Snaha zbavit se zodpovědnosti nás ale vede k tomu, že chceme mít zákony a předpisy i na ty největší nesmysly. A dokonce chceme, aby nám zákony řekly, co je dobré a co špatné. Směrnice za nás určují např.
A pár příkladů nařízení, které buď platí v některých jiných státech EU nebo které byly alespoň vážně navrhovány
Možná jste za tato všechna nařízení rádi. Já je považuji za zrůdný důsledek útěku před zodpovědností. Cením si víc svobody vlastního rozhodování, než abych někomu rozhodování o svém životě přenechával v tak neospravedlnitelné míře, jako je tomu dnes. Nechci aby o mém životě rozhodoval čím dál tím víc úředník - ať z Prahy nebo z Bruselu, ani jakýsi anonymní lobbista.
Svoboda rozhodování s sebou nese zodpovědnost a spolu podporují a rozvíjejí kreativitu, rozum, vzdělanost, lidskost, toleranci a smysl pro spravedlnost. Falešná jistota je však vůči nim destruktivní. Tyto vlastnosti jsou tím, co mi v dnešním veřejném prostoru chybí. Samozřejmě - patent na ně nemám, ale považuji je za cenné, chci se jim každý den znovu a znovu učit a jednou bych je chtěl vidět i v českém veřejném - politickém a kulturním - prostoru.
