O lidské touze po černé a bílé... aneb předhoditi lůze kost...

V každém z nás je kus dítěte, které rádo poslouchá pohádky o tom, jak dobrý král zvítězil nad zlým čarodějem. Takové pohádky existují ve verzi pro děti, dospívající i dospělé. Pro dospívající mají podobu Harryho Pottera bojujícího proti Voldemortovi nebo hodných trpaslíků bojujících proti zlým skřetům. Každý máme takové pohádky rád - svět je černobílý, dobro a zlo je oddělené tlustou čárou, nemusíme přemýšlet, komu fandit.

V moderních verzích pro dospělé figurují třeba čeští sedláci, američtí vojáci, jednotky NATO nebo Václav Havel. Hodní čeští sedláci vyhánějí zlé fašisty ze své země, američtí vojáci přinášejí mír a osvobození iráckému lidu, úpějícímu pod zlým tyranem, jednotky NATO zase osvobozují lid libyjský a Václav Havel je ztělesněním pravdy a lásky, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Nebo jinak: čeští sedláci uplatňují princip kolektivní viny a Beneš by za to dneska byl souzen v Haagu, američtí vojáci a jednotky NATO přinášejí smrt, lynč a destabilizaci do zemí, které nejsou na západní formu demokracie připraveny a Václav Havel je naopak ztělesněním globalistického zla, zeleného teroru a pravdoláskařských klišé.

Hluboce věřím tomu, že pravda často leží někde mezi, že svět není černobílý, lidé jsou lepší a horší, jejich motivy jsou sobečtější nebo méně sobecké, jejich dobře míněné skutky mohou mít tragické následky a naopak. 

Dost keců, hlavní myšlenka:
Zarazila mě angažovanost spousty mých kamarádů v prezidentských volbách. Lidé, kteří se nikdy nezajímali o politiku ani o veřejné dění dnes desetkrát denně sdílejí články a statusy, někteří mi dokonce píší, že je jim líto, že já se takto neangažuji ve prospěch jejich kandidáta, protože bych přeci jako uvědomělý občan měl.

Angažovat se nebudu a k volbám nepůjdu, považuji tuto mediální show za ohlodanou kost. Nevím, proč nám byla předhozena, ale jejím výsledkem je to, že se zabavíme, ztotožníme s celebritou, navzájem požereme, zanadáváme na ty blbce, kteří volí toho špatného kandidáta a nebudeme se moc vrtat do problémů, které přináší současné nastavení společenského a politického systému. Nejsem naprosto proti volbě ani proti přímé demokracii, ale v tomto případě se jedná o volbu politiků na základě jejich mediálního obrazu spíše než na základě jejich konzistentního politického přesvědčení a diskurzu. Myslím, že je to smutný důsledek přímé volby. Přináší polarizaci společnosti (podobně jako Sparta - Slavia, jenže politika má na životy některých z nás větší dopad než fotbal), iluzi moci voličů, vášeň ohledně dvou celebrit a o to větší lhostejnost k problémům, které bychom měli akutně řešit.

 Opravdu je role prezidenta tak důležitá, aby na tři měsíce zaplnila celý náš politický prostor a naše uvažování? Je prezident opravdu symbolem republiky? Pokud ano, pak určitě dokážeme vyjmenovat tři poslední prezidenty Německa, Itálie, Řecka, Finska, Rakouska a Polska? Dobrá...tedy aspoň toho současného?

Příště bych tedy uvítal, kdyby se kandidáti měřili i v jiných disciplínách než televizních debatách. Třeba ve skoku do davu z pódia, lukostřelbě nebo zpěvu eritrejské hymny. A kdyby se pro ně dalo hlasovat SMSkou jako v superstar. Neposlal jsem SMSku Sámerovi ani Anetě Langerové, nepošlu ji Karlovi ani Milošovi.

Ať ale vyhraje ten či ten, bude mým prezidentem, budu odsuzovat sundavání jeho portrétu ze tříd a úřadů, budu kritizovat jeho rozhodnutí, s nimiž nesouhlasím a ty ostatní oceňovat a budu za ním stát jako za člověkem chybujícím, omylným, hledajícím - takovým, jací jsme my všichni.