Na druhé straně barikády aneb "Čtyři tváře a tři bolesti politiky"

Občas se mě někdo ptá, že prý co mám s tou politikou? Jestli když se angažuju v té politické straně, jestli jsem teda politik a jestli budu jednou ředitel zeměkoule nebo aspoň ministr bez portfeje (to je něco jako prodavačka bez kasy...).A já nikdy nevím, na kterou politiku se mě ptá. Politika (jako "správa věcí veřejných") má podle mě čtyři tváře.

Čtyři tváře politiky

Tvář první: Doma

Politika začíná doma.
Kdo vychovává svoje děti s vědomím toho, že nebudou opakovat jeho myšlenky, ale kopírovat jeho chování;
kdo jim vštěpuje hodnoty, na kterých stojí západní civilizace, jako je tolerance, úcta, svoboda a zodpovědnost za vlastní život;
kdo jim vlastním příkladem vštěpuje křesťanské hodnoty, jako je pokora, láska k bližnímu a duchovní rozměr života,
to je u mě politik.

Tvář druhá: Venku

Politika pokračuje venku.
Kdo sebere a vyhodí plechovku, kterou někdo jiný odhodil na chodník;
kdo koupí pár rohlíků žebrákovi;
kdo přenese šneka přes silnici;
kdo pomůže mamince s kočárkem nebo babičce s kufrem do schodů;
kdo poseká společný (obecní) pozemek a nejen ten svůj,
to je u mě politik.

Tvář třetí: Zájem a informace

Dál politika pokračuje zájmem a informovaností.
Kdo zná termín příštího zasedání svého zastupitelstva a ví, co se probíralo a odhlasovalo na minulém;
kdo ví, o jakých zakázkách právě rozhoduje jeho úřad nebo magistrát - a kolik to bude stát;
kdo ví, jak naposledy hlasoval jeho zástupce ve Sněmovně a jestli tam vůbec chodí;
kdo ví, o čem a jak naposledy hlasoval jeho senátor;
kdo ví, jestli byly příjmy rozpočtu stejné jako předpokládané a jestli se s nimi naložilo tak, jak vláda slibovala;
kdo ví, jaké zákony se právě schvalují a jestli neslouží jen k buzeraci pekaře, ke kterému chodíte ráno pro rohlíky nebo ještě k něčemu horšímu,
to je u mě politik.

Tvář čtvrtá: Na druhé straně barikády

Kdo prošel a každý den prochází prvními třemi tvářemi politiky;
kdo si nechce hrát na rozhodčího lidských osudů, aby jedněm bral a druhým dával;
kdo umí hospodařit;
kdo si dokáže stát za svým názorem i když není populární;
kdo dokáže říct ne, i když mu to nic nepřinese;
kdo je smířen s tím, že bude nepochopen, urážen, dehonestován a rozcupován,
takový člověk je na nejlepší cestě stát se Politikem.

Tři bolesti politiky

V tom, abychom měli víc Politiků, nám brání tři problémy.
První bolestí (celého západního světa) je, že lidem, kteří žijí první a druhou tváří politiky, za to ta třetí a čtvrtá nestojí.
Druhou bolestí je, že do čtvrté tváře politiky se hrnou lidé, kterým za to nestála ta první, druhá a třetí.
Třetí bolestí je pak to, že jsou lidé, kteří si prošli všemi tvářemi politiky a jsou na nejlepší cestě stát se Politiky. Ale moc a peníze je semelou tak, že končívají neslavně (a to je jediná bolest, která se dá řešit změnou systému - odebráním moci politikům a jejím návratem k lidem samotným).

Ano, v politické straně, ve které se v současnosti angažuji, potkávám lidi, které bych v životě nevolil. Kterým jde evidentně o vlastní prospěch a neštítí se použít ostré lokty v jakékoli situaci. Takoví lidé jsou všude.
Pak tam ale potkávám lidi, jako je David, Tomáš, Petr, Karel, Mirek, Irena nebo Eva, kteří se v politice
angažují proto, aby se jednou mohli podívat do zrcadla a říct si: "Udělali jsme všechno, co se dalo, abychom odešli z lepšího světa, než do jakého jsme přišli". A to je nadějné.