Z videozáznamu útoku v Duchcově se mi udělalo fyzicky nevolno. Kde se v ženách (a chlapcích) z Duchcova vzalo tolik primitivně sadistické brutality? Odpovědí může být psychologický experiment ze Stanfordu, uskutečněný v 80. letech 20. století.
Psychologický rozdíl mezi Vítkovem a Duchcovem
Vždy, když slyším o nějakém útoku cikánů nebo na cikány, jako první si bezděky vzpomenu na Natálku z Vítkova a začnu porovnávat. Hodit zapálenou lahev do cizího domu a ujet je jednoduché. Je to tak trochu anonymní. Útočník nevidí hrůzu a bolest v očích oběti. Vzít omráčenou ležící ženu za vlasy a mlátit jí s hlavou o chodník, kopat do ní a skákat po ní je čin, který vyžaduje mnohem silnější žaludek.
Vysvětlení nevysvětlitelné brutality
Stanfordský experiment probíhal takto: Dvě skupiny mladých mužů byly náhodně rozděleny na "vězně" a "bachaře", vězni byli umístěni do improvizovaných cel ve zvláštním areálu a na čtrnáct dní jim byl zaveden klasický vězeňský režim. Jenže k překvapení všech musel být pokus ukončen již po šesti dnech, neboť vězni začali být ohroženi na zdraví.
Až příliš mnoho pečlivě vybraných normálních mladíků se totiž začalo chovat pod vlivem udělené moci zcela patologicky. Stačilo, že měli možnost se ztotožnit s rolí "bachaře" pověřeného uplatňováním autority nad druhými lidmi. Zatímco na začátku experimentu nebyl mezi oběma náhodně sestavenými skupinami zřetelný rozdíl, po necelém týdnu si vůbec nebyly podobné. "Dozorci" se z velké části měnili v arogantní, svévolné a sadistické bachaře, vězně začali brutálně fyzicky a psychicky šikanovat, odpírat jim spánek a zaváděli praktiky, srovnatelné s nacistickými a komunistickými vzory. Jejich brutalita se stupňovala především v době, kdy se domnívali, že výzkumný tým spí.
K této pozoruhodné změně stačil pouhý pocit moci nad druhou osobou. A pocit moci byl jistě i jednou z příčin duchcovského útoku.
Romové nejsou jen viníky, ale především oběťmi systému, který jim vzal maringotky a teď je chce převychovávat, začleňovat, měnit, přetvářet. Nevypadala by situace nakonec mnohem líp bez našich megalomanských sociálně-inženýrských pokusů?
Příčiny opojení mocí
Rád bych se mýlil, ale bojím se, že přesila (deset proti dvěma) nebyla jediným zdrojem opojení pocitem moci, který podnítil noční běsnění duchcovských žen a chlapců. Bojím se, že jsou zde i systémové problémy.
Systém, tak jak je dnes nastavený, dle mého názoru diskriminuje lidi podle rasy, pohlaví i věku. Co jiného jsou dotace pro rozvoj romské kultury, než diskriminace všech ostatních kultur? Co jiného jsou milionové projekty pro začlenění Romů do společnosti než diskriminace všech ostatních vyčleněných i nevyčleněných? Co jiného je antidiskriminační zákon než nesmyslný zásah do rozhodovacích pravomocí svobodného občana, který jen zvyšuje napětí? A popravdě, vždyť to nemůže fungovat - viděli jste už někdy třeba inzerát: Hledáme profesionálního společníka/společnici pro noční bar, na pohlaví a věku nezáleží? Nebo hledáme pracovníka/pracovnici pro manuální překládání lodního nákladu, na pohlaví a věku nezáleží?
Dokud bude před zákonem stát žena a muž, starý a mladý, běloch a cikán, homosexuál a heterosexuál a nikoli prostě jen občan, budou tu Vítkovy a budou tu Duchcovy. Tedy - ony tady nejspíš budou i tak, ale stávající systém výběrové podpory jedněch na úkor druhých jen stupňuje vzájemnou nevraživost, nenávist a potenciální brutalitu.
Použité zdroje: Prokop Remeš, Nahá žena na střeše
