Lidice – proč si připomínat ?

Jsme zahlceni zprávami o válce a teroristických útocích, přitom si naše děti hrají na válku na internetu a politici se fotí se samopalem. Co je to válka? Co si představíme, když slyšíme o jejích obětech?

Loni v létě jsem byla na poznávacím zájezdu ve Francii. Jedním z prvních míst, která jsem navštívila, byl památník vylodění v Normandii. Zejména na hřbitově amerických vojáků na mne dýchla atmosféra smrti, jako bych cítila tíhu duší mrtvých vojáků mezi nekonečnými řadami bílých křížů a šesticípých hvězd.

Když jsme se vraceli z Bretaně, zajeli jsme se podívat také na památník první světové války a bitvy u Vedunu. Monumentálnost památníku, neuvěřitelný počet padlých, obrovské množství vesnic a kilometrů krajiny zasažených zákopovou válkou vyrazí dech každému. Když potom odjíždíte z toho smutného místa, doufáte, že ty hrůzy necháváte za sebou. Není to pravda. Jedete dlouhé kilometry a stále vás děsí lesy okolo cest. Dodnes je tam země rozrytá granáty, tam, kde stojí kapličky, tam stávaly vesnice. Krajina kdysi holá je stále zbrázděná lopatami vojáků, výbuchy bomb a prošpikovaná municí. Ani sto let rostoucí stromy nedokáží zakrýt tu spoušť.

Kdo to vidí, nechápe, jak mohli Němci a Francouzi proti sobě vytáhnout zbraně v obou světových válkách. Vždyť ty války dělilo pouhých 20 let! Copak tak rychle zapomněli?

V sobotu 10. 6. 2017 jsme si připomněli 75 let od vyhlazení Lidic nacisty. Přijeli jsme tam později, po ceremoniálech, chtěli jsme se vyhnout pietnímu aktu a davům lidí. Žádné davy se nekonaly. Měla jsem dojem, že potkávám víc velvyslanců, cizinců a účinkujících než českých politiků a běžných návštěvníků.

Chodila jsem po bývalých Lidicích a snažila si představit, jak vypadaly předtím, než byly srovnány se zemí. Prohlédla jsem si kamenné základy statku a pomníček na místě, kde postříleli všechny lidické muže. Tady ležely věnce a kytice květů. Kousek dál, za údolíčkem, lze vidět základy kostela, nad nimi stávala škola, kousek do kopce se chodí ke starému hřbitovu.

Byl krásný slunečný den, z tribuny se ozýval zpěv dětských sborů, a přesto mi bylo smutno. Vedle lesíka se fotila velká skupina dětí v bleděmodrých tričkách, pěvecký sbor odněkud z Moravy. Děti se postavily, přidřeply nebo si sedly do řad, smály se a mávaly rukama na fotografa. Když se rozestoupily, uviděla jsem jiné děti. Fascinující sousoší dětí z Lidic. Bylo jich 82, které nacisti zabili plynem. Vyhrkly mi slzy do očí.

Na cestě domů mi přítel z bývalé Jugoslávie řekl: Až budeš chystat seznam na dovolenou, co chceš vidět v Bosně a Hercegovině, prosím, nedávej tam Srebrenici. Já vím, že bych tam jednou měl zajet, ale ještě se na to necítím. 

Uvědomila jsem si, že k válce v bývalé Jugoslávii došlo před pouhými 20 lety, 45 let po 2. světové válce.

Lidé jsou nepoučitelní. Zase mluví o potřebě zbrojení a hledají nepřátele. V rámci volební kampaně pózují se samopaly v rukou. Válka není cosi vzdáleného, něco co zevšednělo každodenností stále stejných zpráv, není to virtuální realita počítačových her a filmů. Válka je vraždění ve velkém.