Poslední dubnová noc čerpá sílu z dávných pohanských věků, ani církvi, ani komunistům se tuto tradici nepodařilo utlumit. Proč? Protože je oslavou života, radosti, plodnosti a toho dobrého, co přichází po studené a temné zimě.
Milé dámy, tak kam půjdeme letos na čarodějnice? Kam se půjdeme veselit, tancovat, pálit ohně a radovat až do pozdních nočních či brzkých ranních hodin?
Ať už poslední dubnovou noc nazveme Filipojakubská, Valpuržina nebo keltským názvem Beltine, slavit by měl každý. Je totiž svátkem nejen víl, elfů a čarodějnic, ale i koncem vlády zimy a tmy a příchodem světla a tepla. Zapalováním ohňů zaháníme temnotu, pálíme zlé čarodějnice a špekáčky plné mouky, vše špatné proměňujeme v popel a dým.
Jinde je tato noc spojena s májkami. Byly oblasti, kdy postavením májky otec dívky dával najevo, že má doma děvče na vdávání. Jinde takto nápadník vyhlašoval, že je dotyčná dívka zadaná. Ať už je to dnes jakkoli, vždy mají na stavění májky spolupracovat obě pohlaví. Dívky májku zdobí barevnými pentlemi, poté ji muži postaví tak, aby byla co nejvyšší, nejpevnější, viditelná ze všech stran.
A paralela s Velikonocemi? Také tento svátek je oslavou lásky a plodnosti, když chlapci a muži vezmou proutky, spletou je do pomlázky tak, aby byly pevné a plné síly, kterou předají jejich milým. Pomladí je, předají svou mízu, děvčata na ně pak přivážou barevné pentle jako výraz přízně.
Radost ze života a láska má patřit do každého dne a každému, ať žije kdekoli. A nejen dnes a nejen proto, že je lásky čas a k lásce zve hrdliččin hlas.
