Tuhle jsme byli s několika kamarády v
multikině na Příkopech. Když film skončil, chtěli jsme dojmy
rozebrat v nějaké vinárně.
Podotýkám, že jsme všichni typičtí Pražáci kolem padesátky. Tedy pokřtění Vltavou a světských radostí se nikdy nezříkající. Přiznáváme, že hospodách jsme se už něco naseděli! To píši jen proto, aby bylo jasné, že nejsme žádní začátečníci. Tentokrát nás však naše rozhodnutí vrhnout se do víru nočního života zaskočilo. Stáli jsme na Příkopech a trochu bezradně zírali do tmy. Kam se dá dnes jít?
Já vím, že řeknete: centrum Prahy je přece plné nejrůznějších občerstvovacích podniků! Pražské restaurace už citují v Michelinově průvodci, obnovují se historické kavárny. V Praze si můžete dát staročeské speciality, suši i argentinské maso a vybírat si můžete ze stovek druhů vín i whisky. Místo zaplivaných pivnic vznikly pivní bary, kde se můžete namazat jak zákon káže, a přitom si dát od každého piva jen jednu sklenici! To je vám málo?
No jo, ale my jsme stáli na nočních Příkopech a přemítali o tom, že to v Praze teď vlastně za moc nestojí. Proč? Rozhodně jsme neřešili jen otázku peněz. Klenoty nechřestíme ale vyděláváme slušně. Běžné pražské ceny nás nezaskočí. Za naší nejistotou nebyla ani neznalost - dva z nás přímo v centru pracují. Jen jsme si uvědomili, že hlavní město skýtá Čechům značně nehostinnou náruč.
Co se totiž toho času v centru nabízí? Normální vinárny , které spoluvytvářely jedinečnou atmosféru Prahy zcela nahradily podniky pro turisty! Některé jsou opravdu na vysoké úrovni - tomu ale odpovídají částky v jídelním lístku, nad nimiž se protáčejí panenky i bohatým cizincům. Jiné podniky dostupné jsou – hospody však nahradily vulgární herny, a vinárny hlavně pseudoútulné koktejlové bary. Češi jsou mezi návštěvníky v menšině, v poslední době se dokonce zdá že jich začíná být nedostatek i mezi personálem.
Kdysi, když jsme šli z kina, zašli jsme v této oblasti třeba k Piaristům, K Červenému lvu, možná že bychom se vydali do tzv. Žumpy nebo do Blatničky či k Supovi. Přijemná byla vinárna Rotisserie i U Křížovníků. Přijatelné byly i podniky ve Slovanském a Obecním domě. A tak dále. Připouštím, že služby těchto provozoven byly nedokonalé. Nápoje vám často přinesli pod míru a zteplalé, jídlo bylo vesměs nevalné chuti a personál nevlídný. Byly však nastaveny pro běžného Čecha a Pražané je proto zhusta využívali.
Dnes polovina z těchto podniků neexistuje, druhá polovina se proměnila v Disneyland , který má jen vytřepat peníze z turistů. Jídlo a pití v nich i nadále není žádná sláva, obyvatel Česka se tu však navíc cítí asi jako Indián z rezervace v západním saloonu. Samotné pražské vinárny – ty nenápadné podniky s tradicí sahající až do do rakouského mocnářství- jakoby zmizely ze světa. Nemrzí vás to také?
