Úvaha o beďaru aneb proč už nejsem korektní

Asi se shodnu s přáteli i odpůrci, že opravdu žijeme v hyperkorektní době. Sluší se v ní projevovat třeba respekt sebebizardnějším menšinám – namátkou od transsexuálů po vyznavače vůdů.

Sluší se po křesťansku nastavovat tvář případné ráně.  Sluší se být optimistou.
 Někomu se to líbí, někomu ne. Patřím k těm, co to spíš děsí. A přitom - to mi snad potvrdí většina lidí okolo mne – sám jsem se snažil většinu života korektní být. Proč mi to tedy vadí?
Osobně mám dva zásadní důvody. Tím první je velmi častá falešnost této proklamované korektnosti - zcela v duchu trefného sloganu, který jsme si šeptali za totáče: „Všichni jsou si rovni – ale někteří si jsou rovnější.“(Souhlasím, tak to za komunistů opravdu bylo - a idealisty zleva k nímž jsem patřil, to na tomto systému štvalo snad nejvíc.)
Nepopírám, že žijeme v značně bohatší společnosti a větším komfortu než za Husáka a spol . A také v nesrovnatelně větší svobodě vyjadřování – a jsem za to velmi vděčen. Bohužel i dnes existují skryté limity. Se smutným překvapením třeba už málem třicet let zjišťuji, že zmíněná „ rovnice o (ne)rovnosti“ stále platí. I teď především záleží na tom z jakých pozic kritizuješ. Jen vybízení k „férové diskusi, která ale nesmí překračovat rámec socialistické demokracie“ vystřídaly například výzvy „ k diskusi bez nenávisti a xenofobie.“ Zůstává i nálepkování, jen s opačnými znamínky. Zůstává i komický „historický optimismus“, i když se už nikdo neodvolává na Marxe. A kvete nový newspeak, díky kterému se znovu a znovu naivně přesvědčujeme, v jak báječné době žijeme - a neuvědomujeme si, že jsme se jen přesunuli do soft verze totality. Totality neřízené státem, ale zakotvené v nedotknutelnosti bohatství a v síle peněz.
Druhým důvodem, proč se straním současné politické korektnosti je fakt, že mi přibývající roky na mém hřbetě napovídají:  dlouhodobě se  nedá žít v iluzi! Není možno příliš dlouho tvrdit jedno, a myslet si jiné. Potvrdil to pád „reálného socialismu“ . Možná je to dáno právě zkušeností z režimu, kde se mluvilo o svobodě a přitom právě svobody byl nedostatek, o míru a přitom společnost byla militarizovaná, a kde se chválil socialistický blahobyt - a přitom všichni museli vystačit s málem. Snad proto máme (a nejen my, ale hlavně třeba Němci, kteří prošli nejen zkušeností socialismu, ale i nacismu) tendenci znovu sklouzávat do autocenzury a zakazovat si pochybnosti. Důvody takového chování mohou být pragmatické (jako tomu asi většinou bylo za socialistické totality) i idealistické, jak je tomu možná často dnes. Problém je ale v tom, že v obou případech je takové lhaní do kapsy stejně rizikové. Výsledkem je vědomé prosazování radostné vize na úkor neradostné pravdy. Jenže takto ukrývaná skutečnost obvykle stejně vytryskne na povrch – asi jako když praskne kosmetikou umně zakrývaný „beďar“ na tváři roztomilé dívky.