Včera jsem viděl film Paříž 36 (v
originále Fauborg 36) – je to velmi přijemné retro.
Předválečná Sladká Paříž je v tomto filmu, který teprve půjde do české distribuce, sice sladká
jak karamelky, od pana režiséra Barratiera je to ale zjevně záměr.
Určitě je to totiž muž, který zná nazpaměť všechny slavné filmy
René Claira a Jeana Renoira a zkusil proto prostě znovu vytvořit jejich
svět. (Jen na okraj ještě uvedu, že pro nás je tento film zajímavý i tím, že většina z filmové Paříže 36 vznikala u nás na jakési české louce.)
Výsledkem je v každém případě hezký evropský muzikálek odehrávající se na politickém pozadí revolučního období vlády Lidové fronty v roce 1936. I když většina Čecháčků právě nad touto stránkou filmu ohrne nos, rudé prapory a stávky tam patří, protože holt to byla taková doba a francouzští umělci první poloviny dvacátého století byli levičáci jako hrom , ať si nad tím současní kulturní Pilátové myjí ruce nebo ne.
No ale proč o tom vlastně mluvím? Ta politická tapeta v pozadí filmu působí na českého diváka překvapivě aktuálně. Není to kvůli soudruhům a Leonu Blumovi ( ti jsou pro Čechy zdá se vesměs předmětem pohrdání) ale spíš proto, že ve filmu hrají významnou roli hrají i fašisté. A zatímco co dnešní komouši přece jen ušli od té doby kus cesty, náckové jsou stále vlastně stejní jako ti naši současní z Dělnické strany a podobných organizací! Je legrační, jak se i tyhle filmové zjednodušeniny podobají Vandasům či Davidům Lukům a podobným řízkům. Jak je ale možné, že takoví dynosauři imponují i současným světaznalým lidem? Jak je možné, že lidé, kteří mají počítače, internet a solidní vzdělání mohou znovu skákat na kecy o židovských spiknutích a potřebě rasové čistoty? Mrazí z toho, že to co by mělo zůstat jen pochopenou karikaturou zla zůstává zlem skutečným.
