Chtěl bych říct něco k tomu dobrému muži Ondráčkovi. Soudruzi vždycky rádi pracovali s nenápadnými náznaky.
Když jsem - jako mladý redaktorský elév v časopise Svět v obrazech - někdy v roce 1984 - zpracovával četku do stránky Aktuality, kam se dávaly třeba připomínky narozenin nejmocnějších členů předsednictva ÚV KSČ, soudružka šéfredaktorka Věra Hellová (žena oficiálního velebásníka Ivana Skály, který byl členem ÚV) vždycky nesmírně bedlivě, s měřítkem v ruce, kontrolovala jak dlouhá ta která zpráva je. Aby všichni tajemníci měli články stejně dlouhé! Pokud byl někdo na vzestupu, dostal o pět řádků víc. A vice versa. Nebo - když umřel v SSSR generální tajemník, sledovalo se, kdo bude předseda výboru pro přípravu pohřbu, protože se vědělo, že to je příští generální šéf. Atd. Prostě v společnosti posedlé kontrolováním se práce s jemnými indiciemi stala uměním a nepochybuji, že současní bolševici toto umění stále ovládají.
Proto se mi nezdá, že by nominace Ondráčka, u níž i naprostý politický ignorant musel tušit , že vzbudí nevoli, byla jen tak. Ten, tehdy kluk, určitě není hrozný zločinec. Ale demonstrace v Palachově týdnu a na Národní jsou svatý grál Sametovky, byť (vzhledem k tomu, že z nich nebyly vážné oběti) - z pohledu 29 let poté - hodně upocený. Komunistický pokus dostat někdejšího pendrekáře z roku 1989 do čela GIBS, tedy musí být cílený experiment. Ale co je jeho účelem? Možná skutečně zjistit, zda už by komunisté mohli do vlády. Včerejší demonstrace je nejspíš přesvědčí, že ne a tak se KSČM opět v klidu vrátí do své poklidné opoziční existence. Času mají dost, víra je nesmrtelná.
