Už je to řadu let, co se Ondřej
Suchý odstěhoval z Prahy na venkov - do Šemanovic. Bydlí
v domě pod pískovcovou skalou, píše tu knihy a chce
li si pořádně zatelefonovat, vybíhá na kopec,
kde je lepší signál. Je tedy takovým
poustevníkem jednadvacátého století.
V Suchého „poustevně“ ovšem voní bábovka a koření jeho ženy Johanky. Ondřej si také rád zavdává s četnými návštěvami - třeba sklenkou červeného. Navíc u něj neplatí žádné odmítání světa.I v samotných Šemanovicích vyvíjí bohatou kulturní činnost .Založil tu filmové muzeum, natáčí rozhlasové pořady se známými osobnostmi.
Přesto si myslím, že jsem se přirovnáním k poustevníkovi nespletl. Poustevník je totiž také nositelem vyrovnanosti a víry. A tím se Ondřej - alespoň pro příchozí do Šemanovic a jeho čtenáře - zdá být.. Vyrovnanost mu zjevně přineslo nádherné šemanovické prostředí. A víru? Tu šíří ve svých knížkách. Není to ovšem víra v nějakého abstraktního boha, ale v lidskou dobrotu a ve starosvětskou slušnost.
Protože je přitom především filmovým publicistou a historikem, apoštoly jsou mu v této víře české kulturní osobnosti dvacátého století – například Vlasta Burián, Oldřích Nový, Jan Werich, Inka Zemánková, Jiří Šlitr a další. Tak jako jejich poustevník i hrdinové jeho publicistických knížek jsou naprosto nesvatí. Mají však jednu přednost – jsou velmi lidští a tak mají blízko na zem....
Celé to píši proto, že těch Ondrových knížek už bylo třicet a že nedávno k tomuto Suchému kulturnímu evangeliu přibyl další svazek. Jmenuje se Dobrý a ještě lepší František Nepil a jen potvrzuje což bylo řečeno – že na Ondřeji Suchém je kromě jiných talentů obdivuhodné zejména jeho bytostné přesvědčení, že dobří lidé nemají být zapomenuti.
