Špinavá sněhová koule socialismu

Tak jako se dříve strašilo čertem, straší se nyní socialismem. A upřímně řečeno je to strašení účinnější , protože zatímco rohatého viděl občan jen na obrázku, „reálný socialismus“  zažil.

  A,  že to  nebylo nic extra  si dobře pamatuje . Takže si vzpomene, jak v obchodech nebyl  toaletní papír, a že na Václaváku zářily všeho všudy  dvě reklamy, z toho v jedné chybělo písmeno. Vybaví si taky, že  na dovolenou mohl jet přinejlepším jen na Rujanu, kde byla i v červenci příšerná zima.  Taky si vzpomene, že párkrát dostal při demonstraci pendrekem a  že jednou když pronajal na chatě podkroví, poslal na něj soused  udání, že  se kapitalisticky  obohacuje. Může se někdo divit tomu, že se takový občánek při vyslovení toho strašlivého výrazu  socialismus otřese?

                        Svržení "reálného socialismu"  pak vyvolalo  jev,  který  nastává u všech   svržených božstev. Při pádu se na ně totiž nabalí všechno bahno světa i to i takové,   proti kterému bojovali. I myšlenka socialismu se octla v hloubi  takové  špinavé sněhové koule. Nejen zmíněný  pamětník, ale i  neotrlý mladík  či divka, kteří vyrostli v době porevoluční, se od ní nechtějí ušpinit. Mytologie  o tom, že „socialismus je zlo“ se jim už dostala pod kůži a přesvědčení o tom, že „socialisté jsou nutně zloději, usilující o cizí poctivě nabitý majetek  a potenciální utlačovatelé“ se stala součástí jejich duševní výbavy,přestože není pravdivá.

Mě se nicméně stále  vrací  otázka, zda si samotná myšlenka socialismu takové zacházení zaslouží. A zda je skutečně tak zoufale neperspektivní. Velmi populárním mýtem třeba  je to, že socialismus  nemůže být jiný než nehumánní. Jenomže  to prostě není pravda  -–  nic jednoznačně nepředurčuje, že  socialismus sociálně demokratického typu musí  omezit  lidská práva. Naopak- ať se to někomu líbí nebo ne, přitažlivost   socialismu, je  dnes více než dříve  přitažlivosti  vize společnosti, v níž  mají  nárok na dobrý život s veškerými právy  i ti nejslabší.  Zkušenost proto jasně napovídá, že životaschopný  socialismus se  dnes  už prostě nedá budovat   bez  důrazu na zajištění těchto práv. Nepochybuji o tom, že to dobře  vědí  i ti, kteří křičí, že  socialismus má nárok na místo v propadlišti dějin.   Ve skutečnosti ale socialismus  musí  nutně zasáhnout jen do jediného práva –  do práva na neomezené vlastnictví výrobních prostředků. To  však   zase už  z podstaty věci zasahuje do základních  práv ostatních lidí.

(To vše říkám i při vědomí  obrovských obětí, které ve jménu  šíření  socialismu  způsobil Stalin a jemu podobní. Ať Josifa Visarionoviče a jeho věrné peklo na tisíce let  pohltí. I proto. že právě oni  zničili pověst jedné z nejhumánnějších myšlenek.)

                        Mýtem je i tvrzení, že socialismus nemůže být  ekonomicky  zdatný. Nechci argumentovat úspěchy Číňanů – o tom, že je čínská ekonomika  socialistická se dá pochybovat víc než  dobře. Pravdou je však bezesporu to, že chce li  se lidské společenství dále vyvíjet, bude potřebovat daleko větší synergii  svých složek než je tomu dnes. A to se nepodaří zůstaneme li u  tvrzení namodralých  pánů profesorů, že vše vydrží neviditelná ruka trhu. Že je to nemístná trivializace  daleko složitějších  společenských mechanismů potvrzuje i současná ekonomická krize, se kterou si  páni ekonomové zjevně  nevědí rady. Nechci říci, že socialisté  odpověď znají- myslím si však, že  platformu pro efektivní  využívání  světových zdrojů  možná  může poskytnout právě zřízení na bázi socialismu av němž budou zachovány demokratické struktury a mechanismy.