Semafor před mekáčem

Už asi rok stojí na stolku vedle mého počítače rybičky. Je to fajn – už dávno totiž nikdo  neprojevoval  takovou radost nad mým příchodem jako  moje moly, neonky a dania.

Bavil jsem se o tom s kamarádem, který se nedávno rozvedl. Má podobnou zkušenost: „.Přijdu  z hospody a ty ryby se chovají  jako dobře vychovaní pejskové! Sotva se  k nim přiblížím,  hned  plavou k přednímu sklu, strkají ke mně tlamičky a  tváří se jak mě rády vidí!  A  já si ani ve dvě hodiny v noci v jinak prázdném bytě nepřipadám sám.“

Problém je jen v tom, že o rybí lásku tu  nejspíš nejde. Jen si to představte z pohledu těch rybiček – k akvariu přijde  něco podivného, velkého jako  dům a začne rozněžněle  ťukat  do toho  tvrdého  nesmyslu, kvůli kterému nemůžou  plavat dál  do místnosti. Milovali byste to? Já tedy rozhodně ne, spíš by mi to lezlo na nervy.  Nadšení, které s Karlem  pozorujeme na našich miláčcích  je dané  něčím jiným – jsme pro ně něco jako semafor. Když přijdeme a zaťukáme, je to jako kdyby se rozsvítila zelená na  příjezdu do mekáče.

(Taky jsem slyšel,  že prý rybičky občas  považují  duhovky  v našich očích, které přiblížíme  ke stěně  akvaria, za své  soukmenovce. Proto prý také  řádí - každá nová ryba je pochopitelně v akvariu  oživení. Ale nevím co je na tom pravdy).

Ať už tak nebo tak , podstatné je, že máme o  svých rybičkách neopodstatněné iluze. My  doufáme ve vyšší city, přitom jde jen o žrádlo nebo o omyl. Nevím ale proč nás to  překvapuje či štve. Podobným omylům jsme přece vystaveni  nejen  ve světě  ryb. Potěší nás, že se na nás zasměje  hezká prodavačka? Obvykle to není kvůli našemu osobnímu kouzlu, ale proto, že  šéf slečně  doporučil aby  se zubila, že bude mít vyšší tržby. Nadchnou nás bonusy, které poskytuje konkurenční pojišťovna? Buďte si jistí , že  navzdory dárečkům na vás trhne ještě víc, než ta kterou jste používali dosud.

Nebo jiný příklad. Nedávno jsem mluvil se známým vědcem. Prozradil mi, že i v seriózních vědeckých časopisech se občas objeví  naprosté hovadiny. Je to prý dáno tím, že dělá li  tisíc vědeckých pracovišť jeden  pokus,  obvykle  alespoň  v procentu případů  vyjde  zjevně  nesmyslné řešení. Tito  nečekaní objevitelé pak samozřejmě  výsledek publikují – na rozdíl od 99 procent  ostatních vědců.

 No – máme zkrátka tendenci dávat za pravdu vysvětlení, které  nám vyhovuje. Někdy je to  dokonce docela dobře. Zahání to deprese a chmury, pomáhá nám to přežít. Budete li na frontě v pozici pěšáka, který má  statistickou perspektivu  přežití deset minut, určitě  je dobré věřit, že právě vás  granát nezasáhne.

V praktickém životě  je ale lepší přehnaným iluzím nepodléhat. Místo okouzlení z úsměvů  či  omámení ze šťastných zítřků  je dobré si položit klasické  otázky. Třeba „qui bono?“- kdo z toho bude mít prospěch? Nebo si říct  to je hezké – ale jak se to dá uskutečnit? Například v politice  je to  podle mě jediná cesta  jak nebýt  zklamán z toho, že se na vás  politické „velké ryby“ po volbách vykašlou.