Prohlídka galerie v Oslo aneb sorry pane Smoljaku

S Ladislavem Smoljakem jsem kdysi zažil jeden ze svých největších novinářských trapasů. O co šlo? Šéfredaktor časopisu, kde jsem začínal, mě (někdy v roce 1988) poslal za pány Svěrákem a Smoljakem s nabídkou, že bychom v našem týdeníku otiskli rozsáhlý úryvek z jejich nové hry.

Vzhledem k tomu, že „Cimrmani“měli v té době jedno z období, kdy se o nich „moc nemohlo“ (rozuměj psát), byla to od našeho šéfa docela velkorysá nabídka. Ode mě, mladého kandrdase, se očekávalo,že to celé jen produkčně zařídím. Tedy domluvím se s S a S na vhodné citaci , dopravím text do redakce, přečtu jej a připravím k tisku.

Za Cimrmany tuto věc vyřizoval Ladislav Smoljak. Navštívil jsem ho v jeho bytě nedaleko Staroměstského náměstí. Mistr mě přijal velmi laskavě, ale zprvu s jistou ostražitostí, se kterou přistupoval k tisku nejen před listopadem, ale i později. Prozradil mi že jejich nová hra se jmenuje Dobytí severního pólu. Poté mě i sobě nalil sklenku červeného a začal předčítat. Málem jsem se válel smíchy, což pana Ladislava velmi uvolnilo. Nakonec  velkoryse vybral asi šest stránek textu, které jsme mohli v našem týdeníku otisknout. Ani netrval na další autorizaci, řka, že „to jistě uděláte dobře“.

Když jsem stránky přinesl do redakce, putovaly od jednoho novináře k druhému,poté si je půjčili grafici a nakonec i vedení. Všichni se skvěle bavili a já se cítil hrdý, jako bych to sám napsal.

Krize nastala ve chvíli, kdy už bylo číslo připraveno ke korektuře. Nějaká bdělá hlava v redakci totiž prohlásila, že „takhle to tam určitě nemůžeme pustit.“ Předmětem obav byla „citace z deníku.“. Nemám po ruce výtisk této hry, takže tuto situaci připomenu jen dle své mizerné paměti. Říká se tam zhruba toto: „ 25.1: Bloudíme v mlze! 26.1: Překročili jsme pětašedesátou rovnoběžku 27.1: Bloudíme v mlze! 28.1.: Prohlídka leningradské Ermitáže.29.1:. Bloudíme v mlze!“

Časopis však měl jít za deset minut do tisku. Co budeme dělat? Šéfredaktor se rozhodl k improvizovanému řešení: „Tak víš co? Dáme tam: „Prohlédli jsme si galerii v Oslo!“

Musím sebekriticky přiznat, že do této podoby jsem text opravdu opravil a tak to tehdy vyšlo. Nevím co této úpravě říkali Smoljak se Svěrákem, nikdy jsem neměl odvahu se jich na to zeptat. A co víc, nikdy jsem se panu Smoljakovi za tento zásah do textu neomluvil. Stále jsem to odkládal - kdo je rád za vola,že. Jenže teď pan Smoljak zemřel a tak mu posílám omluvu do Českého nebe. A v duchu doufám, že tuto historku v podstatě ocenil. Je totiž taková dobově příznačná. Taková cimrmanovská.