Příznačným rysem novin v totalitní době byl totální optimismus. S vyjímkou černé kroniky se v nich jásalo a jásalo – obvykle zcela bez přihlédnutí k realitě. Skansenem tohoto přístupu v současných médiích jsou sportovní rubriky před olympiádami a velkými mistrovstvími..
Před důležitými akcemi začnou redaktoři kvokat, jací jsou naši borci supermani, a kam se na ně hrabou ostatní. Někdy je to na místě a jejich slova se potvrdí, viz Sáblíková, častěji ovšem „naše hvězdy“ dopadnou průměrně nebo i hůř. Načež naši čactí sporťáci začnou do bývalých hrdinů tepat. „Zklamali jste hoši, měli byste se plazit kanály, fuj“ dávají jim najednou najevo.
Je to nesmírně povrchní přístup.A nejen to - hlavně reprezentanty i čtenáře a diváky poškozuje. Příkladem může být třeba vývoj mediální prezentace Lukáše Bauera. Před závěrečným Lukášovým během jsme si mohli snad ve všech médiích přečíst , že si běží jedině pro zlato a že dá zlatou medaili manželce. Ale on skončil dvanáctý! Byl to výbuch? Jistě že ne. Být dvanáctý na světě je přece úžasný výkon. Jenomže díky předešlé mediální masáži se nyní mnozí dívají na Bauera málem jako na flinka a zrádce olympijské myšlenky. A sám Bauer může mít pocit že zklamal.
Jeho kritici mi ale možná vyčiní. "Nehaňte novináře, vždyť Lukáš se sám kasal, že chce zlato“ Copak ale nějaký špičkový sportovec může zlaté medaile nechtít? Touha po vítězství je nutnou součástí výbavy úplně každého závodníka! Jsou to ale novináři , která vcelku nevinná slova kvůli větší atraktivitě vytrhují z kontextů a dávají do titulků. A pak jsou připraveni kdykoli přejít z oblbujícího optimismu do nezdůvodněné, ale také mediálně dobře využitelné totální deziluze. Fanoušci i sami sportovci by měli ale vědět, že to všechno není skutečný sport, ale jen jeho vrtkavý mediální obraz.
