O věřícím dědečkovi

Ajajaj, úplně cítím, jak si tímto článkem pod sebou podříznu karmu. Ale fakt bych chtěl napsat něco o hodných komunistech. Dlužím to své rodině.

Můj dědeček se stal členem strany českých komunistů v třicátých letech minulého století. Byl tesař a nadšený sportovec. Právě jeho aktivita v dělnických tělovýchovných jednotách ho zřejmě stála pracovní místo. Za velké krize se začalo propouštět a majitelé se prý nejdříve zbavovali "angažovaných" dělníků - do této kategorie ovšem počítali nejen komunisty, ale i odboráře a sportovní funkcionáře. Dědeček se po vyhazovu namíchl a celkem logicky najust zamířil ke komunistům. S prací to měl potom ještě těžší, v komunistické straně však cítil "soudružské zázemí" a také měl pocit, že může prospět dobrým věcem. Například velmi obětavě podporoval německé emigranty, kteří v té době prchali do Čech před Hitlerem. Za války byl pak děda členem odboje a šibenici unikl jen o fous.

Tohle všechno znám jen z vyprávění jiných. Dědu jsem sice zažil - byly mi však čtyři roky a nejvíc jsem na něm obdivoval, že mi udělal ze dřeva parádní volant na hraní. Taky si ale pamatuji hluboký smutek v jeho očích. Tehdy jsem ho nechápal. Později mi maminka vysvětlovala, že děda býval velký žertéř - když se však v šestapadesátém dozvěděl, co se dělo v Sovětském svazu, propadl trudnomyslnosti. Stranu však neopustil. Až do své smrti šedesátém devátém poctivě docházel na schůze, ze svého stovkového důchodu platil příspěvky a nedal si rozmluvit že socialismus je nadějí lidstva.

Někteří jedinci dnes nechápou jak mohli lidé zůstávat "u komunistů", když vyšly najevo stalinské zločiny. Přisuzují straníkům paušálně buď bezbřehý konformismus - tedy že se přizpůsobili, aby mohli udělat kariéru - zbabělost, nebo přímo zločinnou zavilost, s níž prý byli ochotni ve jménu budoucích šťastných zítřků krást, zabíjet či schvalovat zločiny.

Možná, že bylo takových lidí hodně. Když jsem však já v polovině sedmdesátých let rozum bral, viděl jsem kolem sebe spíš jiné dva typy bolševiků. Jeden představoval unavený, vnitřně poctivý, ale zoufale nudný strýc, který bez reptání usilovně plnil i nesmyslné úkoly. Nesnášel změny, takže se díval podezřívavě na všechny reptaly, pokud však musel o někom rozhodovat, snažil se většinou neškodit. Ne vždy se mu to však dařilo, protože obvykle neoplýval organizačními ani jinými intelektuální schopnostmi.

Druhý nejčastější typ komunisty v mém okolí byl člověk, který ztratil ideály, ale neztratil víru.To je pro současné mladé lidi nejvíce nepochopitelné - asi i proto , že komunisté se sami prohlašují za lidi rozumu a ne "pověr". Možná, že na začátku byli soudruzi skutečně hlavně racionalisty. Jsem však přesvědčen, že ve chvíli, kdy realizace snu začala skřípat, ti co to mysleli vážně, se uchýlili k pouhé víře. Strana se stala církví bez boha. Co na tom, že tajemníkům nahoře by se takový výklad nelíbil - dole zůstalo nemálo zklamaných ale věrných "farníků". Také můj dědeček byl zjevně oním věřícím straníkem, který trpěl zločiny svého vedení, ale který svou víru opustit nechtěl.

Musím říci, že já ani z dnešního hlediska mu to nemohu mít za zlé. Podstatou jeho komunistického přesvědčení nebyla totiž víra ve Stalina, Gottwalda či Novotného - jak vím ze vzpomínek příbuzných i z jeho korespondence, až do smrti celou svou duší věřil v pokrok, v rovnost a spravedlnost pro všechny. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jsem tuto víru podědil. Bolševikem mě však rozhodně nenazývejte – své přesvědčení rozhodně nespojuji s komunismem a pod vlivem toho co jsme prožili si ještě více než rovnosti vážím svobody.

Přiznám se ale, že jménem svého dědy se docela naštvu, když někdo klade rovnítko mezi nacismus a komunismus. Jistě, obojí byly extrémy, obojí přineslo nesmírné oběti a utrpení. Ale přesto - rozdíl je obrovský. Vstupoval li někdo do NSDAP, musel už v programu akceptovat myšlenku lidské nerovnosti. Lžou ti, kdo tvrdí, že na něco takového musel přísahat komunista. Z hlediska programu se rovnítko nedá dávat ani mezi třídní a rasovou nenávist – jakkoli je módní říkat dnes opak, bolševici v programových dokumentech, kterými se řídil řadový člen strany, nevyzývali k fyzické likvidaci, ale jen ke zrušení třídy vykořisťovatelů , tedy ke zrušení privilegovaného postavení. Alespoň tak to chápali všichni bolševici v mém okolí- a znal jsem jich dost. (Kam se jen poděli?Ale to je zas jiná otázka)

Víc pravdy je ovšem na tvrzení, že východiska komunismu a nacismu byla různá – výsledek však byl podobně tristní. Právě proto jsem třeba já – jakkoli je mi myšlenka sociální rovnosti blízká – nikdy nepřijal bolševismus.Nedůvěřuji revolucím, věřím na dlouhodobou poctivou práci, na pomalé změny k lepšímu:

„Vzrůstejte semínka evoluce, revoluce nikdy opravdu nezvítězila, je to jen jiná forma násilí,“ říká o tom jeden dávný text mé oblíbené skupiny Moody Blues. Ale taky věřím, že spravedlivý lidský řád bude až ten, který bude založen na myšlenkách odvozených od utopických socialistů a že svět stejně dospěje k tomu, že soukromý majetek nesmí rozhodovat o štěstí či neštěstí jedince. A tohle přesvědčení mám po dědovi komunistovi, ne že ne.