Máte rádi avantgardní umění? Já ano, ale čím dál víc se zamýšlím nad tím kdy je to opravdu kumšt a kdy jen vtipný nápad. A kdy ani to ne. Nebo kdy jde skutečně o dech beroucí dílo a kdy třeba jen o promyšlenou, ale neživotnou filozofickou koncepci, která s uměním nemá nic společného.
Zajímavou zkušeností pro mě byla teď Chalupeckého knihu Na hranicích umění. .I po přečtení Chalupeckého pozoruhodné (a poctivé) publikace musím říci, že cosi jako přínos moderny a postmoderny„jest, opravdu jest!“ Teď ale ještě víc pochybuji, zda jím je všechno ,co se za něj vydává. A to dokonce i u autorů, kteří jsou dnes považování za klasiky.
U Chalupeckého publikace jsem se zamýšlel zejména nad Knížákovými, Mlynarčíkovými a Štemberovými a Mlčochovými díly,které tu jsou popsány. Pro tyto autory bylo příznačné, že v nějakém období života opustili klasickou tvorbu a zabývali se hlavně nejrůznějšími „akcemi v prostoru“- ať už jim říkali performance, demonstrace či manifestace.
Co se pod touto kategorií tvorby skrývalo (Chalupecký píše hlavně o šedesátých a sedmdesátých letech) a skrývá (této disciplíně se věnuje hodně umělců i dnes) ? Někdy docela náročné inscenace pro větší veřejnost, často ovšem pouhá gesta.
Problém je, že tyto akce jsou často tak triviální, že mohou zaujmout jen v kontextu s uměle vyrobeným rituálem kolem těchto aktivit. Příklady toho, o čem chci mluvit si vezmu z Chalupeckého knihy. „Uzavřel jsem se do igelitového pytle. Zůstal jsem v něm až do okamžiku,kdy jsem ztratil kontrolu nad svým jednáním a pomocí nože vylezl“popsal jednu svou performanci Jan Mčoch. Slavná akce našeho pana ředitele NG Milana Knížáka zase spočívala v jednání podle tohoto návodu:“Zdravte všechny dívky,které potkáte. Odpoví li úsměvem,získáte bod.“
Právě tyto performance uvádím jen pro představu, milovníci výtvarna jistě umí jmenovat stovky podobných „děl“ z nedávné minulosti i ze současnosti. Také je třeba říci, že podobné opusy vznikaly a vznikají všude na světě. Česko není žádnou výjímkou.
Proč se tedy pouštím do této kritiky ? Nejsem teoretik,recenzent ani umělec, stále více si ale uvědomuji, že veřejnost má právo o tomto pseudokumštu prohlásit „Král jen nahý.“ A to i přesto, že existuje tendence dávat tyto banality téměř na roveň obrazům Michelangela či Picassa..
Rozhodně si přitom nemyslím,že by podobné směry neměly právo na existenci, jistě by však neměly být považovány za univerzálně platný výkvět umění. Odhodíte li předsudky vyvolané jednostranně zaměřenými teoretiky nemůžete si nevšimnout, že v těchto dílech naprosto chybí, to co bylo v umění vždy stejně důležité jako samotný nápad či myšlenka. Tedy například znalost poctivého řemesla a cit. Či schopnost vzbuzovat u vnímatele krásné pocity či naopak třeba důvodnou ošklivost. „Akční umění“ jsou vesměs jen lopotně podané myšlenkové koncepty,jejichž autoři jen měli schopnost své nápady prodat na veřejnost formou, kterou jiní teoretici dokázali proměnit ve svého druhu náboženství. Náboženství uměleckých snobů. Spíše sociologicky je jistě zajímavé jak je víra ve vyšší smysl tohoto pseudoumění trvanlivá a kolik lidí se kolem tohoto fenoménu dokáže živit. Nepochybuji však, že právě tyto tendence přispívají k tomu, že umění často vnímají obyčejní lidé jako činnost neužitečnou a zbytečnou a právě proto dávají přednost kýči a jiným estetickým hrůznostem.
