Je bezdomovec na ulici šťastný?

„Jseš chytrej jak rádio,“ říkal děda. Chtěl tím vyjádřit pohrdání nad tím, když jsem se mu bez hlubší znalosti věci snažil vnutit nějaký "evidentní“ názor. Vzpomněl jsem si na to, když jsem včera opravdu poslouchal rozhlas.

Nějaký komentátor se tam zamýšlel nad nesmyslným útěkem (či snad pokusem o sebevraždu?) bezdomovce, který by měl být přitom přímo povinně šťastný, neboť zachránil dítě a dostal za to od společnosti (respektive od pana Béma a spol.) prostředky na nový začátek. „ Vidíte, on vlastně lepší život nechce. Vyhovuje mu, že je bezdomovcem!“ stihl z toho hned vyvodit „pan rádio“.

Dnes ráno jsem si o této věci stihl přečíst několik článků v novinách. Jejich autoři psali něco podobného. Třeba Martin Komárek v MF Dnes soudí, že dotyčný pomocí „pohrdl“ a odmítl se nechat „domestikovat.“ A dochází k závěru, že pan Szamszely si vlastně nechce polepšit, protože je pro něj svoboda víc než nějaká pomoc, kterou mu vnutili.

Je to efektní úvaha. Je však pravdivá? V tom je slabina všech těchto komentářů. Ostatně sám Komárek ve svém článku dále upozorňuje na, to že svět je mnohem komplikovanější než by se zdálo. Používá to ovšem jako ilustraci k tvrzení , že „svět je mnohem hlubší než socialistická nauka“. V tom s ním polemizovat nechci. Problém je ale v tom, že i motivace jednoho bezdomovce může být komplikovanější, než ta, kterou mu komentátoři přisoudili.

Jaká? Třeba ta, že podle dostupných informací je to člověk, který má strach z okolí. Možná že důvodný, protože viděl muže, který umístil dítě do popelnice. Nebo jen trpí stihomamem? Obojí je možné.V každém případě se však cítí ohrožen. A co se může člověku, který chce zmizet lidem z očí, stát horšího než že se stane hlavní hvězdou televizní a novinové kampaně? Pan Szamzsely se jí přitom zcela nedobrovolně celebritou opravdu stal. Je tak nepochopitelné, že se pokusil vytratit?

Kauza Szamzsely podle mě zkrátka není příběhem o touze bezdomovce žít po svém ale příběhem o oběti jedné mediální štvanice. Ještě horší je, že se na jeho příběhu zdatně přiživuje i magistrát a další instituce . Nebo copak se člověku, který prokazatelně udělal mimořádný dobrý skutek, opravdu nedalo pomoci anonymně, s vyloučením veřejnosti, jak si přál? Samozřejmě dalo! To by se na tom ovšem nemohly připásat politické osobností různé tonáže.

Podobně nešťastné mi ovšem připadá, když komentátoři z nejrůznějších médií využívají Szamselyho anabázi, která zatím končila v Bohnicích, k obhajobě teze, že bezdomovectví mnoha lidí je vlastně formou romantického tuláctví, které si většina těchto osob sama vybrala. Ne nemám o bezdomovcích přehnané iluze – jako Pražák a novinář jsem se s řadou z nich osobně setkal a obsáhle s nimi hovořil.. Ověřil jsem si, že to jsou často lidé s poruchou osobnosti, alkoholici, neschopni systematicky pracovat či komunikovat s ostatními. Život na ulici však není jejich volbou, ale jejich postižením. Přisuzovat jim, že jsou mezi popelnicemi šťastní je tvrzení stejně lživé jako třeba řeči o tom, že vězňové v koncentračních táborech na tom vlastně nebyli tak špatně.