Ti, kdo zažili konec totáče už
ve věku dospělém si jistě pamatují, že se v té době stále
za něco nebo proti něčemu „bojovalo“. Tohle sloveso patřilo
k nejfrekventovanějším termínům – „bojovalo“ se za
dobrou úrodu, proti kapitalistickým přežitkům či za mír.
Vrchnost tento „boj“ milovala – pochopitelně když byl veden správným směrem. Přímo mistrovstvím republiky v této disciplíně boje bez rizika byl pak sokolovský festival politické písně.
Z dnešního pohledu se zdá, že to byla akce zanedbatelného významu nad kterou se všichni ušklíbali. Není to ale tak úplně pravda. Na „Sokolov“ v době jeho největšího rozkvětu jezdila docela pestrá směsice lidí! Vedle režimních koryfejů tam vystupovali i ti, kteří se sice snažili tvářit nekonformě, zároveń však chtělí být s režimem za dobře. Takže tu mohl člověk potkat i máničky z Neckářovy skupiny Bacily, mihli se tu i mnozí metalisté, častým hostem byl Petr Janda a Olymypic. Takoví lidé samozřejmě přitáhli obrovské publikum. A rozhodně se nedá říci, že by mezi těmito tisíci diváků byli jen nahnaní svazáci.
Proti komu tady hvězdy „bojovaly“ a jak? Podstatné bylo zavděčit se „výborům“ a zároveň ze sebe neudělat blbce. Tedy třeba Peter Nagy tady „protestoval“ instrumentálkou Nagasaki. Tím, že ji přednesl na Sokolově dal ideologům najevo, že skladba je protestem proti jadernému zbrojení, nikdo z jeho běžného publika mu však nemohl vyčíst ani slovo, neb ani slovo nepadlo. Olympické Slzy tvý mámy byly zase mravokárným protestem proti „chuligánství“, což samozřejmě v dobovém kontextu značným podlézáním režimu bylo., Fakt, že se tato skladba hraje i dnes však svědčí o tom, že publiku text zas tak poplatný nepřipadal, protože koneckonců“ proti zločinu, hrubosti a bezohlednosti je každý, že.“
Úžasnou příležitostí k tomu ukázat svou patřičnou „bojovnost“ bylo i oficiální mírové hnutí. Pisatel těchto řádek měl například velký zážitek z účasti na tzv. Světovém pochodu za mír. To byla akce, při níž měli její účastníci absolvovat tisíce kilometrů v desítkách zemí a „bojovat“ „za to nejdůležitější v životě.“
Já pochopitelně mohu podat svěděctví jen o československé etapě- jinam mě nepustili. Nicméně i ta byla poučná Prošli jsme několik set metrů po jedné z hlavních tříd Bratislavy a mávali jsme transparenty s hesly proti americkým raketám Cruise a Pershing. Poté jsme nastoupili do autobusu a totéž jsme zopakovali v Trenčíně.Večer bylo opékání buřtů na slovenské vatře, pivo, víno a borovička. Velmi přijemná akce, protože proti názorům na našich transparentech pochopitelně nikdo neprotestoval! I ti které jsme potkali si pochopitelně raději hleděli svého...
Má být tahle vzpomínka něčím jiným než kuriózním retrem? Ne tak docela. Píši to protože i dnes v některých lidech stále zůstala touha po tom být takovým „bojovníkem“ bez rizika. Protože ale žijeme v jiné atmosféře a máme docela jinou vrchnost, musí pochopitelně svůj hněv zaměřit jiným směrem. A jaký cíl se nabízí?
Pochopitelně že komunisté! Mnozí politici, novináři či blogeři je plamenými slovy je zahánějí je do politické ilegality, spílají jim ošklivými jmény, varují před jejich věrolomností a spiklenectvím. Jiní podobní tyto „bojovníky“ poplácávají po ramenou. Nebezpečí z tohoto „boje“ veškeré žádné, snad je jen mohou sprdnout v Haló novinách.
S přihlédnutím, k tomu co jsem napsal výše se pochopitelně nabízí komentář: Dobře jim tak, bolševikům! Jenomže ono to tak jednoduché zase není. Sám bych si s potěšením rejpl do Jakeše, Štrougala, a podobných soudruhů, kdyby to ovšem byli dnes muži při síle a s ambicemi a ne starci nad hrobem. Takže si to nechám ujít. Ostatní současní komunisté pak zas tak moc společného s omyly a zločiny minulého režimu neměli. Ti, kdo jsou dnes za tuto partaj viditelní byli v 1989 velmi mladí, navíc jsou mezi nimi i mnozí, kteří měli v té době dokonce i pověst statečných bojovníků za perestrojkovou reformu ( věřte nebo ne - třeba Miloslav Ransdorf či Karel Sýs). V porevoluční době pak se současní komunisté dostali do daleko méně skandálů než jiné strany. Jejich program je navíc v podstatě stejný jako ČSSD – liší se jen náhledem na minulost. Není ovšem pravda, že by nezavrhovali stalinismus – v tomto směru se KSČM vyjádřila už několikrát.
Takže co, jsou to opravdu odporní škůdci ? Ať si odpoví každý sám. Já osobně tvrdím, že to jsou prostě jen lidé, kteří mají jiný názor na uspořádání společnosti. Já ho nesdílím, myslím, že je dávno překonaný, jsem však bytostně přesvědčen o tom, že ho mají právo vyslovovat.
Jiní lidé dávají najevo, že rozhodně ne, že komunisté jdou po zakázané cestě. (Já se však ptám , jak by ji mohl někdo zakázat když není li už v rozporu se současnými zákony?)
Mezi těmito antikomunisty jsou samozřejmě lidé, kterým prostě Velký bratr zničil život a tak se prostě nemohou smířit s tím, že by jejich trýznitelé měli mít stejná práva jako ostatní. Takový postoj je pochopitelný, nemohu jim ho vyčítat.
Nicméně bojím se, že většina komunistobijců je jiných. Utočení na komunisty je tak populární hlavně proto, že je bezbolestné! Zátěž minulosti totiž bolševiky ve „velké politice“ stále značně diskvalifikuje, opravdu neexistuje reálné nebezpečí že by vám za to dal někdo po nose. (To poslední co může KSČM potřebovat je obvinění individuálního teroru ) Navíc budete li útočit na komunisty nikdy v tom nezůstanete sám. Je to skvělý cíl pro ostatní politické strany – není li co dát do programu, odsouzení komunismu se vždycky hodí. Zákonitě se ke kritice připojí se i tisíce kdysi loajálních občánků, kopnout si do bývalého strašáka vždycky potěší. Pragmaticky vzato - je to zkrátka aktivita velmi nadějná. Jen statečný čin samoúčelná kritika komunistů už dávno není.
