Vždyť je Andrej vlastně sympaťák!

Nikdy bych nevěřil, že se rozhodnu k takovému titulku. Donutil mne však k tomu výtvor vysílaný včera Českou televizí. V rámci jakéhosi programového pokusu pod názvem Český žurnál.

Jaký je cíl tohoto pořadu zatím nevím. Doposavad na mne působí jen jako sebekritické a veřejné přiznání ČT, že je infikována amatérismem, naivitou a nevědomostí. Jistěže je oficiální cíl asi zcela jiný, ale právě zmíněné podmiňuje, že zatím dosahuje pravého opaku.

Důkazem je včerejší dílko, kde se bezradný autor pokouší nějakým prazvláštním způsobem vyrovnat se s faktem, že hlavní hrdina jeho rádoby dokumentu jde pěvně za cílem, který si předsevzal. Pan režisér Vít Klusák si s tím neví rady. Bezradně pozoruje kamerou dění, kterému zjevně nerozumí a není schopen posoudit společenskou hodnotu toho všeho, s čím je konfrontován.

Přináší však nesporný důkaz pro princip úspěchu pana Andreje Babiše. Základem je totiž využít slabosti, nevědomosti a naivity protivníka. Ale i od těch, nad kterými hrdina příběhu tak rád vítězí, vyžaduje určitou úroveň. Jeho konfrontace s amatérismem pana Klusáka nechává však i jeho poněkud bezradného. Myslím, že opustí i od podání žaloby na ČT, protože ví velmi dobře, že někoho trestat a soudit za hloupost je skoro nemožné.

Kdybych byl mediálním poradcem pana Babiše, tak bych mu to také radil. Vždyť ironické pousmání doprovázené velkorysostí nad tou amatérskou rádoby novinářskou snahou mu může přinést jen další pozitivní body ve společnosti. Proč se zabývat něčím, co mu nemůže být v žádném případě nebezpečné? Naše veřejnoprávní televize je přeci ve stavu, kdy se zaobírá jen sama sebou a svými problémy. Na ty společenské již nemá žádný čas.

Je pozoruhodné jak často nás třeba ČT informuje o tom, že skoro každá firma hledá odborníky. Naše společnost je opravdu v nebezpečí, že se jí vbrzku bude nedostávat lidí vzdělaných. Televizní tvůrci však přitom taktně opomíjí, že oni sami jsou toho zářným příkladem. Že dennodenně dokazují, jak je amatérismus nebezpečný. Jak zeslabují společnost v jejím vědění, jak ničí kulturní a sociální povědomí občanů.

Naše veřejnoprávní televize na tom cílevědomě pracuje. Šíří hloupost a nevědomost. Nechápe přitom, že se již sama stala obětí této zrádné ideologie. A k tomu všemu je ve stavu kdy osobní profit již zcela ovládá mozky jejích tvůrců. Právě těch, o kterých bychom si měli myslet, že nám ukáží život kolem nás a pomohou nám hledat cestu do budoucna. Místo toho je občan konfrontován jen s myšlenkovou dekadencí.

Není pak divu, že prostému občanu nezbývá nic jiného, než osoby typu pan Babiše pokládat za sympaťáky. Jsou to ti „negativní“ hrdinové filmových příběhů, kterým tajně fandíme. Nebojí se mluvit a jednat otevřeně. Poněkud prapodivným způsobem bojují proti nešvarům, které ovládají společnost. Občan je však rád, že se našel někdo, kdo alespoň vymetá svinstvo. V zoufalé beznaději je ochoten i tolerovat, že to tito hrdinové dělají vlastně jen ku vlastnímu prospěch.

Naše veřejnoprávní televize tuto atmosféru jen prohlubuje. S falešnou svatozáří „uměleckého“ pojetí problémů společnosti dává prostor tvůrcům, kteří nás jen konfrontují s jejich vlastní bezradností, která je podmíněna absolutním nedostatkem životních zkušeností. Ti si pak vytvářejí svět sami pro sebe, který již programově odmítá realitu a uzavírají se do myšlenkové izolace, která je typická pro mnohé psychické poruchy.

A tak i občan inklinující k čestnosti a spravedlnosti si s bolestí musí přiznat, že žije ve společnosti, kde se mu nedostává žádné morální podpory. Úpadek hodnot je zjevný a naděje, že naše ČT proti tomu potáhne do boje, je naivní představa. Nemá proto žádný důvod. Pokud by se totiž její vládci rozhodli udělat něco pro duši národa, museli by začít sami u sebe. A to bolí. Nehledě na to, že jejich vzdělaná nevědomost jim ještě ponechala životní zkušenost, že není radno podřezávat větev, na které sedím.