Smějí být Židé vždy jen obětí?

Ano, nejlépe je nechat se bezbranně zabíjet a pak se dostaví mezinárodní soucit a možná i pomoc. Je až s podivem, jak hluboce je v hlavách lidí zakořeněna tato představa. Totiž, že Židé musí v historii hrát vždy roli oběti. V okamžiku, kdy se začnou bránit, zdvihá se vlna pobouření, jsou odsuzováni, dělají prostě něco, na co nemají právo.

Tak je tomu po celá desetiletí, respektive po celou dobu trvání izraelsko-arabského konfliktu. To, že v těchto dnech dopadají na území suverénního státu Izrael rakety, na věci kupodivu nic nemění. Nějak na tom nesou Židé sami vinu, soudě podle reakcí USA, OSN a mnoha evropských států. 

A byly to právě stejné mocnosti, které izraelské vlády nutily opustit „okupované“ pásmo Gazy. To bylo jásotu, když se k tomu skutečně došlo. To bylo radosti nad demokratickými volbami na tomto území. Trochu rozpaky nastaly, když se hnutí Hamas dostalo k moci. Přesto se našlo ještě dost politologů, expertů a politiků, kteří to pokládali za pozitivní vývoj.

Pak začali na izraelské území dopadat rakety. Experti a politologové poněkud umlkli, jen politici začali vyzývat k mírovému řešení. Oblíbenou taktikou je nabízet se jako zprostředkovatel. V množství květnatých verbálních projevů však vždy zaniklo, že není vlastně jasné, kdo by měl být pozván ke kulatému stolu.

Jediným partnerem vždy zůstala jen izraelská vláda. Na straně Palestinců to byl vždy kdekdo, většinou však jen ten, který nebyl schopen dodržet slíbené. Záměrně píši schopen, mnozí byli i ochotni, ale zatím se nenašel nikdo, kdy by byl tak dalece silný, aby uspořádal palestinskou společnost tak, jak je tomu zvykem podle evropských představ. Tedy, aby zde existovala vláda, která by převzala odpovědnost za chod společnosti.

A když tedy izraelští občané nejsou ochotni strávit zbytek života v bunkrech, začínají vše řešit po svém. Ne, že by se jim to moc líbilo, že by to vzbuzovalo nadšení v nich samých, ale jen se podřizují pravidlům protivníka. Nenávistného primitivního nepřítele, jehož politické cíle se dají snad nejednodušeji vyjádřit jako pokus o zničení Izraele. Každý rozumný člověk chápe, že k tomu nikdy nemůže dojít a také nedojde. Ať už z jakéhokoli důvodu.

Těm, kteří vystřelují z pásma Gazy rakety je to však jedno, mají své „svaté“ cíle. Zrovna tak je jim jedno, že obětí konfliktu budou povětšinou zase nevinní lidé. Počítají s tím, již léta užívají často mírumilovné občany jako lidské štíty. Nejen z hlediska prapodivné „vojenské“ strategie, ale i z hlediska politického úspěchu. Tyto oběti jdou totiž vždy na konto Izraele.

A tak se izraelské vlády stávají cílem neúprosné kritiky. O tom, že jen brání existenci země, se sice občas hovoří, ale najde se málo těch, kteří uznají, že jde o formu oprávněnou. Jistě působí vše brutálně, také to brutální je. Zatím se však nenašel nikdo, kdo by přišel s mírumilovným řešením, které by bylo možno zrealizovat ke spokojenosti obou stran.

Je také často zapomínáno, že kdyby se třeba Spojené státy americké staly obětí podobných raketových útoků, bylo by vše pravděpodobně již dávno vyřešeno. Ten sousední stát, který si dovolil napadnout americké občany, by pravděpodobně již dávno neexistoval. Bombardéry americké armády by vše vyřídily. Se vši pravděpodobností by o život nepřišel ani jeden Američan a vše by trvalo jen několik hodin.   

Na izraelské území dopadají rakety již léta. Lidé, kteří zde žijí, v podstatě neví, co přinese příští minuta či hodina. Jaký bude zítřek, se nikdo neptá, jen si na něj počká.  A přitom je Izrael suverénním státem, který má právo nejen na sebeurčení, ale i na obranu. Ať se nám to libí či ne. Ano, často jedná podle přísloví: Na hrubý pytel, hrubá záplata. Ale nebylo by na škodu konečně uvěřit, že je k tomu nucen. A to jak naivní politikou západu, tak brutalitou arabské společnosti, která není schopna soudně uvažovat o reálné budoucnosti.

Ano, je načase přiznat Židům právo se bránit.