Sexuální život médií

Tedy aby nedošlo k omylu. Nemíním tím nějakou tu „lehkou“ duševní potravu zabývající se oblíbenou činností lidstva. Mám na mysli skutečné sexuální zákonitosti ovládající mediální tvůrčí procesy.

I když nutno přiznat, že jedno nemá daleko od druhého. Obnažování je středem zájmu a cílem celého úsilí. A to ať už obnažování se sebe sama, či jiných. Je v tom opravdu silný erotický náboj. Ale pěkně popořádku.

Mediální pracovník je v podstatě lovec. A nemusí to být zrovna lovec senzací. Prostě dívá se kolem, brouzdá a pozoruje okolí. A hle, zde je možná oběť. Odborně se tomu říká téma. Je to taková láska na první pohled. A je jedno, zda zaujme roli záletníka, či profesionálního lovce krátkodobých známostí. Cílem je kořist jako trofej.

Dojde tedy k prvnímu kontaktu. Teď nastupuje druhá fáze, která je odborníky na sexuologii nazývána předehra. Na rozdíl od sexu jako takovému, je to ta nejdůležitější fáze celého procesu. K tomu ale později.

Takže. On je to v podstatě takový proces „očuchávání“. Je nutno nejprve zvážit „kvalitu“. Tedy co mi to přinese. Je to něco nového? Či oprášení staré známosti? Nepatří kořist kolegovi? Pakliže ano, dokáži tu trofej pověsit ještě výše? Či potřebuji jenom zabít čas, tedy vyrobit vyžadované penzum zboží na prodej?

Důležité také je, zda se bude jednat o krátkodobou známost, či by tento nový kontakt mohl být považován za dlouhodobý. O tom většinou rozhoduje vrchní lovčí. Ten má dokonalý přehled o množství trofejí a jejich umístění. Pakliže je ještě dán souhlas vrchnosti, tak honitba může začít.

V podstatě se ale jedná jenom o to, že se řeší otázka, jakou strategii zvolit. Přímočarou a rychlou, či s trochou romantismu, který bývá kořeněn určitým intelektuální nádechem. V tom případě není každopádně na škodu připustit názory nepřímo zúčastněných. Tedy těch, kteří vlastně nemají ponětí o co tu vlastně jde. Je dobré je nechat hovořit o jejich názoru na cílený objekt. Čím rozdílnější názory, tím lépe. Trochu to také zamlžuje ten pravý účel, kterým je jen získání trofeje.

Ať tak či onak, v jistém okamžiku dojde k zásadnímu rozhodnutí. Tedy, odborně řečeno, je nutno posoudit, zda je ještě téma pro konzumenty „informací“ zajímavé. Pakliže ne, lov ukončí nemilosrdná trefa. Dojde k „obnažení“. V odborné terminologii by se asi řeklo k orgasmu. V sexuálním životě přináší tento vrchol určité uspokojení, možno říci i relaxaci. Mnohdy utužuje i vzájemné vztahy.

Mediální sexuální život se však poněkud vymyká těmto poznatkům. Oběť je většinou frustrovaná a lovec kupodivu rovněž. Přesně v tomto okamžiku si uvědomí, že vlastně podvedl sám sebe. Protože právě v této chvíli se od něj očekává, že vyrazí za další kořistí a tu poslední nechá bez dalšího zájmu ležet. Třeba i v tratolišti krve. Smutný to život.

Jistě je možné mi oponovat. Je možno se i otázat, proč jsem ten „smutný“ život žil. Odpověď je jednoduchá. Kdysi a není to tak dávno, měl život novináře trochu jinou kvalitu, nešlo jenom o peníze a manipulaci veřejného mínění, která často hraničí s cíleným oblbováním občanů.

Často je mi vytýkáno, že nepíši konkrétně. Dobrá. Tak se podívejme na „covidová média“ a „Americkou noc“. Začněme tou. Tu jsem sledoval asi tak půl hodiny až k ránu. Během několika minut jsem se dověděl, že vlastně nic nevíme. A jsem pevně přesvědčen, že ty hodiny předtím byly naplněny spekulacemi. Desítky lidí říkaly to či ono. Bez ohledu na to, zda tím mohou něco ovlivnit.

A přitom je celkem přesně stanoveno, kdy se dovíme tu skutečnou pravdu. A co bude potom? Dá si někdo práci s tím, že ohodnotí to předešlé. Ne. A ti, co se mýlili, respektive to, co tvrdili, se stane z velké části podkladem pro všechny možné spiklenecké teorie. Tedy další „relevantní“ potravou pro média, ale irelevantní pro občana.

A ten virus. V podstatě vše probíhá na stejném principu. Rozdíl je v tom, že není v moci mediálních machrů lov ukončit. A ta „předehra“ už trvá nesnesitelně dlouho. Všichni jsou unavení. Jak občané, tak lovci. Má to tedy vůbec ještě nějaký smysl? Nemá. Media se pohybují v kruhu, který si vytvořily. Už je to takové perpetuum mobile. Problém je v tom, že nemáme zdání, kdy se zastaví.

A podle mého je už nejvyšší čas, aby média sebekriticky uznala, že není dobré neustále rozšiřovat strach, nejistotu, ale i zlobu a nenávist. A to už snad proti všemu a všem. Možná, že by neškodilo se trochu „polidštit“ a vzít v úvahu, že přes to všechno musíme napnout všechny síly k tomu, abychom vedli, pokud možno smysluplný život. Život, který není postaven na spekulacích, nesrozumitelných číslech, rozporuplných názorech všech možných „odborníků“, včetně těch, kteří nám vládnou.

Asi je to naivní přání. Ale nemohu ho nevyslovit. Protože se obávám, že pokud k tomu nedojde, tak si stále více a více ztěžujeme návrat k normálnímu životu a riskujeme budoucnost.