První setkání s krutostí života

Já měl dvanáct, ona určitě šestnáct. Já jsem měl rád volejbal, ona také. Já ji miloval, ona určitě někoho jiného. Hrála mnohem lépe než já, nikdy jsem nesměl stát na její straně, vždy jsem na ni pohlížel skrze oka sítě, pozoroval její obličej a míč mi často prolétl kolem uší, aniž bych se pohnul.

Nebylo tedy divu, že jsme většinou prohráli, nebylo to nutné, jako tým jsme byli lepší i když mladší. Kamarádi do mne žduchali, chtěli, abych s konečně probudil, nebylo to nic platné, její oči mi byly milejší něž kulatost míče. Bylo to na pionýrském táboře, jediná možnost přijít do její blízkosti bylo právě jen volejbalové hřiště.

Na jednom koleni nosila takové to gumové obinadlo, při hraní občas zasykla bolestí. Měl jsem i pocit, jakoby mimo hřiště trochu pokulhávala, ale moc jsem to nebral vážně, na hřišti byla překrásná a hlavně tak blízko. Rád jsem prohrával, vítězství ji vždy vykouzlilo na tváři obraz radosti, který se nezapomíná.

Netrvalo dlouho a my začali zase vyhrávat. Musela odjet, bolest v koleni ji k tomu přinutila. Přepadl mne lehký smutek, ale již jsem se těšil na konec prázdnin, pak ji budu vídávat před školou. Bylo to radostné čekání, vůbec jsem to nepokládal za trápení, již tehdy jsem rád snil.

První dny školy byly trochu chaotické, nikde jsem ji neviděl, do horního patra, kde byla její třída, jsem si netroufal. Ukájel jsem se myšlenkou, že to asi s tím kolenem bylo něco vážnějšího, jistě tu zase za pár dnů bude.

Pak jsem to nevydržel a přeci jenom o jedné přestávce vystoupil do horních pater. Našel třídu, kde by měla být, opravdu jsem ji nikde nenašel. Pak jsem se osmělil a optal se. Ta oslovená dívka byla její kamarádka, také byla na tom táboře. I ona měla ráda volejbal. Pár vteřin na mne pohlížela, již chtěla odpovědět, ale najednou jsem  měl pocit, že mne poznala a zaváhala. Pak přeci jenom tiše řekla: „Bohunka zemřela, byla to rakovina, přišlo se na to, až když bylo pozdě.“

V očích se jí objevily slzy a tak se raději odvrátila, byl jsem tomu rád, také jsem nechtěl, aby viděla mé. Nějak jsem došel zpátky do třídy, dostal jsem pětku, stál jsem před tabulí a vůbec nevnímal, že se mne někdo na něco ptá. Pak mi ještě učitel nadal do lajdáků a ignorantů. Nechal jsem ho, ať si myslí co chce, proč také ne, co bych mu měl vykládat.

Je tomu strašně dávno, ani vlastně nevím, zda se opravdu jmenovala Bohunka, její tvář se mi také nejeví jasně, asi bych ji již nepoznal. Zbylo jen to píchnutí u srdce, které od té doby znám, vždy mi připomene, že život dokáže být i pěkně krutý.