Pro radikální islamisty jsme naivní hlupáci

To nemám z vlastní hlavy, to mi vysvětlil před mnoha léty šéf hnutí Islámského džihádu v pásmu Gázy, teroristické organizace, která nepožívala takové popularity jako hnutí Hamas. Důvod byl jednoduchý, jejím cílem byl pouhý teror. Konkurence se naproti tomu silně angažovala v sociální oblasti, to jí také dopomohlo k celkem pohodlnému vítězství v „demokratických“ volbách.

„Na počátku naší aktivity stačilo dvakrát zakašlat a z našeho hnutí by nic nezbylo. Bylo nás pár desítek, žádný problém nás pozavírat či prostě zlikvidovat“, dostalo se mi stručného poučení od muže, který, jak se zde říká, měl opravdu na rukou krev Izraelců. Skoro dvě hodiny jsme hovořili o všem možném. O islám jsme se moc nestarali, naznačil, že je to z velké části jen mediální záležitost. 

Hlavní, co ho zajímalo, byla moc. Pak mi také vysvětlil, že za vzestup popularity vlastně vděčí evropské politice na Blízkém východu, konkrétně v Palestině. Jásir Arafat byl pro něj rival, ale dobrý, netrval na likvidaci teroristických skupin, potřeboval je, sám nechtěl mít s nimi oficielně nic společného. Pečlivě se staral ale o to, aby se takovým organizacím dostávalo materiální a finanční pomoci ze zahraničí. Tedy i z Evropy.

Zrovna tak mi potvrdil, že jeho popularita stoupá se všemi vojenskými útoky Izraele proti jeho organizaci. Vždy se najde dost Evropanů, kteří stojí na jeho straně, obhajují jeho boj za „svobodu“ palestinského lidu. Dělalo mu to potěšení, tedy ta evropská naivita a hloupost. Hlavně jásal radostí, když došlo k paušálnímu odsouzení. Tedy: Všichni Palestinci jsou teroristi! Hned mu přibylo více „přívrženců“ do vlastních řad, než by mohl jenom snít.

Neskrýval se také tím, že ho na výsost těší, že z jeho organizace mají lidé i strach. Měl moc rozhodovat o životech druhých. On ale rozhodoval hlavně o životech Palestinců, trestal „kolaboranty“, tedy ty, kteří se pokoušeli o spolužití s Izraelci. Trestal ty, kteří pro Židy pracovali. Byl nemilosrdný. Dělal to dobře. Všichni mí přátelé mezi Palestinci z něj měli strach. Byl pro ně větší hrozbou, než izraelská armáda či její tajná služba. Mnozí se mi mezi čtyřma očima svěřovali, že se cítili bezpečněji v době izraelské „okupace“ než teď za Arafatova režimu.

Teď je mohl kdokoli kdykoli zavřít nebo prostě zlikvidovat na ulici. Lidé zde žijí ve strachu nejen o budoucnost, ale i o život. A budou tak žít tak dlouho, než najdeme odvahu diferencovat, než pobereme tolik rozumu si uvědomit, že každý člověk má určitou hodnotu. Palestinec může být pochopitelně i teroristou, ale může být i dobrým člověkem. Ale tvrdit všichni jsou teroristi je bezmezná hloupost a nevědomost. Ale zrovna tak tvrdit, že všichni jsou mírumilovní, je bezmezná lež. Zrovna tak, že za vše může islám.

Za vše může vždy jen naivní hlupáctví a to na obou stranách. Jedni ho využívají právě k teroru, znásobuje jeho účinnost.  A ti na druhé straně ho pak populistickým křikem, obsahující „očekávanou“ mediální kritiku, zas jen podporují. Opravdoví teroristé nemusí mít tedy strach, že by došlo k nějakému jednotnému boji proti nim. Vždy se najde dost těch, kteří v terorismu spatřují nástroj pro politickou popularitu. Ať již v jeho „podpoře“, či v „odsouzení“.

Z našeho hlediska bychom se ale měli konečně rozhodnout trestat všechny ty, kteří porušují naše zákony, a to bez ohledu na jejich víru a etnickou a politickou příslušnost. Můžeme se ale i nadále zabývat ideologickým bojem, který je věčný a nikdy nebyl řešením. Většinou také končil jen nesmyslným násilím. Pochopitelně, že bychom měli i dokázat, že si našeho právního systému také vážíme. Zatím to tak nevypadá. Zase tedy plus pro „teroristy“.