Pražský hrad versus Kavčí hory

V určitém pohledu je možno obé pokládat za symboly moci. Vládnou zde ti, kteří se snaží ovlivnit myšlení občanstva. V celku se jim to daří.

Poslední události dokonce naznačují, že by se mohli stát i mluvčími názorově rozděleného obyvatelstva. Tragické na tom je, že si tak osvojují role, které jim nepřísluší. Minimálně to odporuje základním představám o struktuře demokratické společnosti, která usiluje pomocí kompromisů nejen zastávat, ale i bránit zájmy, jež by vedly ku prospěchu všech. Na místo toho nutí občany této země, aby se rozdělili do dvou znepřátelených táborů, které spíše touží po střetnutí než rozumné diskusi.

Je pomalu čas se nad tím vším opravdu zamyslet, protože může nastat situace, kdy mysl ovládnou jen emoce a zdravý rozum se vytratí. Nutno však přiznat, že nám to obě znepřátelené strany nedělají zrovna lehké. Potíž je v tom, že jsou si v mnohém velmi blízké. Zde několik málo příkladů.

Prapodivná elitní skupina ovládající Pražský hrad nemiluje kritiku, mocenská elita ČT se jí v tomto plně vyrovná.

ČT velmi ráda a opakovaně pracuje s tvůrci, kteří jí spíše škodí a mají nemalou zásluhu na snižování kulturní úrovně obyvatelstva a ztrátě důvěry v toto médium, v tomto úsilí nezůstávají obyvatelé hradu nijak pozadu.

V občasném šíření prapodivných zpráv, lépe řečeno v produkci matoucích informací, spolu pořádají prakticky veřejnou soutěž.

Ani jedné a ani druhé „mocenské elitě“ není nic vzdálenějšího, než se za případné morální poklesky divákům a občanům omluvit.

Jejich přesvědčení, že dělají to nejlepší pro lid, je skoro posvátné do té míry, že dostává božský punc neomylnosti.

Pravda, je to jen několik náhodných a možná i povrchně formulovaných myšlenek. Každá by však vystačila na odbornou přednášku. Nepostrádají zrnka pravdy a mají tedy své opodstatnění. Vše by se dalo zredukovat i v jedno tvrzení. Totiž, vždy jsou to krůčky, které přispívají k tomu, že důvěra občana v tyto instituce mizí. Tvrzení, že si za to mohou sami, nemůže ale být v žádném případě útěchou.

Jsou to mocenské skupiny, které, a to je jejich chyba, jen podlehly modernímu trendu tržního hospodářství. Bojují o „zákazníka“ za každou cenu. Podvolují se poptávce bez ohledu na to, zda to nebude mít katastrofální následky. Podvolují se „většině“ aniž by si jejich vůdci dělali starosti, zda tato je řízena emocí či rozumem.

Co dodat? Máme prezidenta, kterého jsme si zvolili. Máme Českou televizi, která se bojí hlasu ulice, není ochotna bojovat za kulturní a morální hodnoty, možná, že už to ani neumí. Na první pohled pesimistická a bezvýchodná situace. Jedni dokonce volají po zrušení veřejnoprávních médií. Je to stejně primitivní, jako by někdo chtěl zrušit úřad prezidenta. Nic by to nepomohlo, jen by to přispělo k zániku české kultury, povědomí a ztrátě národní hrdosti.

Pakliže tomu chceme zabránit, tak zbývá jen jedna cesta. Tvrdá a nepříjemná. Přestat vykřikovat, že toužíme po pravdě, a přitom se jí bát. Musíme se naučit ji přijímat. Začít přemýšlet o tom, že volíme mnohdy na základě zloby, záště a hlavně nevědomosti.

Mohutně oslavujeme výročí naší samostatnosti. Nebylo by tedy na škodu, kdyby nám někdo připomenul, že dílo našich předků ještě není zdaleka dokončeno. Ba naopak, jsme na cestě zase to vše ztratit. A to je výzva, kterou bych si přál slyšet jak z Pražského hradu, tak z Kavčích hor.