Po ÚSVITU přichází smrákání…

aneb „Nedopusťme, aby se na českou loď vrhla tlupa černých pasažérů“ ozvalo se jakoby z podpalubí. Strašně jsem se vyděsil a prohlédl loď na které se nacházím od špičky stěžně až po kýl, nikde jsem vás však pane poslanče nenašel. Tedy na mé lodi nejste. Ptal jsem se posádky, zda někdo něco ví, třeba jen tak z doslechu. Ano, řekl mi jeden zkušený námořník, to křičel ten pán na jednom ze záchranných člunů, které se k nám blíží, opustil prý zavčasu potápějící se loď, ale povídá se, že se na té díře v trupu trochu podílel.

Aha, řekl jsem si, to si musíme dát pozor, třeba se pokusí právě jako černý pasažér nalodit. Mám již s takovými šikulky své zkušenosti, úsměv od ucha k uchu a v kapse již připravený perořízek. Jo, s černými pasažéry je opravdu potíž. Tak jsem se raději podíval, zda k tomu výkřiku ještě něco nepatří, a ejhle, on to byl titulek celého článku zde na blogu, pro jistotu jsem ho přečetl.

A přiznám se, že takový černý pasažér budí asociace, hlavně, když ho jeden nevidí a jen o něm píše pro druhé. Jsem trochu zběhlý v německém jazyce a zvláštní dikci této řeči a mám možná přebujelou fantazii. V duchu jsem si tedy ta slova přeložil a obdařil je nezaměnitelným hlasem, tak dobře známým z historických záznamů. Pak jsem si ještě vše dosadil do třicátých let minulého století. Když jsem si k tomu představil, že tento hlas zněl v našem pohraničí tak mne polila hrůza. Ale jak říkám, asi mám jen nezkrotnou fantazii, určitě tomu tak nebylo, jistě to byl jen krátký sen, pouhé poblouznění.

Každopádně však nedopustím, aby se tento hlas rozléhal na palubě mé lodi, cítím se zodpovědný za posádku a mé černé pasažéry. Zatím jsem jim dal  lístek, slíbili, že se podřídí palubnímu řádu. Mnozí zaplatili, jiným jsem dal lístek zadarmo, jsou i tací, kteří cestují na podmínku. Lidé jsou různé, říkával pan Werich a já to tak beru. Ostatně mám již také velké zkušenosti s těmi, kteří si koupili řádný lístek, řádně nastoupili, byli součástí mé kultury, hovořili stejnou řečí jako já, ale pak se ukázalo, že na palubu vlastně nepatří, kdybych nedal pozor, tak by nám snad rozebrali celou loď, jednoho jsme museli násilím odtrnout od stěžně, chtěl strhnout naši vlajku a pověsit tam svou.

Ale teď konec legrácek, jedna z věcí, které nesnáším je očividný a nestydatý populismus. Pochopitelně, že je přistěhovalectví pro Evropu velkým problémem. Ale ve vašem článku jsem nenašel ani tu nejmenší ideu, jak ho řešit. Jen jste ty nešťastníky ponížil na subjekty, jak se dnes říká, které je nutno třídit, pěkně podle kvality a místa ve skladu. O tom, že třeba Evropská „rozvojová“ pomoc africkým zemím za posledních třiceti letech jen zničila tamější hospodářství, jste třeba asi nikdy neslyšel, předpokládat, že jste se tím zabýval by bylo asi naivní. Je to stará pravda, čím méně toho jeden ví, tím lépe se mu pak píše.

Jistě, máte plné právo o problému „černých pasažérů“ hovořit tak, jak hovoříte, formulovat jak se vám zlíbí. Faktem však zůstane, že jen navodíte atmosféru, která nijak nepřispěje k tomu, abychom problém přistěhovalců řešili na určité úrovni, která by odpovídala kulturnímu povědomí, jež by nám mělo být vlastní. S tou solí máte ostatně pravdu, nasypal jste mi ji do polévky tolik, že se stala nepoživatelnou.