Není okupace jako okupace

Je mi smutno, ale spíše mne popadá vztek. Již druhým rokem nás mediální tvůrci zaplavují vzpomínkami. Oslavovali jsme tatíčka Masaryka a v dnešních dnech jsou nám přibližovány tragické březnové dny roku 1939. Nic proti tomu.

Ale existuje tvrzení, že kdo se nepoučí z vlastní historie, těžko může rozhodovat o vlastní budoucnosti. I v tomto ohledu jsme asi zcela výjimečný národ. Nostalgicky se necháme unášet vzpomínkami, otevíráme mnohdy bolestné rány, či se utápíme myšlenkami, že se tu kdysi budoval demokratický stát.

Jak krásné a dojemné. Ale nějak se vyhýbáme dnešku. Oslavujeme hrdiny let minulých, ale myšlenka, že jejich odkaz mnohdy pošlapáváme, znehodnocujeme, či dokonce odvrhujeme je nám vzdálena. Hrdě hovoříme o dnech, kdy jsme získali samostatnost a demokracii, ale nemáme odvahu hovořit o tom, co nám z toho všeho zbylo.

Že třeba ta naše demokracie poněkud zapáchá. Nadšeně holdujeme samozvaným vůdcům neoplývajících zrovna intelektem a charakterem a zároveň odsuzujeme jim podobné z naší nedávné historie. Tleskáme křiklounům a vyvoláváme dojem, že jsme ochotni je následovat i do pekla. Krásný to pohled na ten „hrdý“ český národ. Může nás uspokojit jen fakt, že naši předkové nepovstanou z hrobů, aby nám natloukli palice.

Již ani nevíme, kdo nám vlastně vládne. Nemáme přehled, co z naší vlasti nám ještě patří. Necháme si diktovat od nadnárodních okupantů. V klidu nám diktují, co máme jíst, kolik za to musíme zaplatit. Nutí nás kupovat nepotřebné. Když se napijeme vody z českých potůčků, tak za to musíme platit cizincům. Ale v podstatě nám již diktují, co si máme myslet.

Kdysi nás nutili mluvit německy, po staletí jsme se bránili a mateřskou řeč zachránili. Dnes je nám to jedno, tváříme se, jako by nás spisovná čeština obtěžovala, ba přímo nám připadá k smíchu. Pochopila to třeba i naše veřejnoprávní ČT a zásobuje nás nejen nespisovnou češtinou, ale i vulgarismy a je celá nadšená jaký to má ohlas u občanstva. Mám strach, že jednoho dne právě třeba z Kavčích hor přijde návrh na zrušení výuky českého jazyka na všech školách.

Tragické na tom všem je, že se tomu dobrovolně podřizujeme. Jako bychom byli národem, který je z historického hlediska odsouzen k věčné okupaci. S radostí tuto roli přijímáme. S velkým nadšením jsme naše bohatství rozprodali, tedy spíše pod rukou darovali. Z pochybných existencí jsme uměle udělali miliardáře a ti se zmocnili všeho, co se jim pomocí přítelíčků nabídlo. Jsou beztrestní. Jak by ne, když hlavní organizátor stojí dodnes na podestu našeho obdivu.

Ano, to jsou mé asociace při všech těch historických vzpomínkách. Je mi studno. Je mi těžko hovořit o národní hrdosti, samostatnosti a kultuře. Jen pozoruji, jak tyto pojmy den ze dne pozbývají na významu. Ne, protektorát jsem nezažil. Jen rok 1968. Události roku 1989 jsem pozoroval zpovzdálí, ale byl jsem naplněn hrdostí a optimismem. Pohled z blízka mne však zklamal.

Mám dojem, že žiji v nějakém neviditelném protektorátu. Na ulicích nevidím cizí vojáky, ale mám pocit, že někde v zákulisí jich jsou tisíce. Nenosí uniformy, ale saka a kravaty. Mluví cizí řečí, česky se s nimi jeden nedomluví. Jenže nejsou sami, u jejich noh se plazí stovky českých poddaných, kteří žadoní být aktivní součástí toho velkého přerodu, kdy český národ nenávratně ztratí vše, na co byl v minulosti tak hrdý. Ano, není okupace jako okupace.