Miluji Aničku!...?

Ano, je to tak. Je pro mne symbolem neuvěřitelné obětavosti, slušnosti a pracovního elánu, prostě všeho toho, čeho my chlapi nejsme schopni. Prostě dělá to, co my tak neradi, a když, tak jsme většinou naštvaní, stydíme se za to, připadáme si méněcenní.

Současně přiznávám, že mám něco proti rovnoprávnosti. Jak bych také mohl být pro něco, co vlastně neexistuje, protože kdyby to existovalo, tak by se asi naše hospodářství zhroutilo. Dovedete si představit, kdyby do hospodářských odvětví, které jsou doménou žen, pronikli muži? Katastrofa. Naše ekonomická rovnováha by byla totálně narušena.

Tak to tvrdí všichni slovutní ekonomové světového jména. Hrozí tím skoro každý den. Tedy tou minimální mzdou. Její zavedení by prý absolutně porušilo celý hospodářský systém. A jsme u toho. Kdybychom se my muži emancipovali,  tak bychom ji samozřejmě okamžitě uzákonili. A to všude. A hlavně tam, kde dodnes pracují ženy. To je přeci logické, že. A to nejen tak ledajakou mzdu. Přeci člověk nemůže pracovat za pár šlupek. To dá rozum.

A tak obdivuji Aničku. Pracuje vždy pilně, každého pozdraví, je rychlá, má pochopení pro ostatní, když je někdo třeba pomalejší, tak trpělivě čeká, dokáže i uklidnit naprosté chaoty. A hlavně bezmezné uznání, že, když ji nějaký ten mužský peskuje, tak odpoví s úsměvem.

Znáte přeci ty důležiťáky, je to taková zvláštní sorta hrubiánů. Vyžadují pochopení, jsou přeci něco lepšího, rozhodují o světě, nemají čas na to chovat se slušně, arogance je jejich nejlepší zbraní. Razí si cestu mezi neschopnými jako remorkér v ledu.

Takže pro to všechno obdivuji a svým způsobem i miluji Aničku. Tedy to neznamená, že bych ji zrovna objímal, když ji vidím, to tedy ne. Když nezapomenu, tak odpovím na pozdrav, to je tak všechno. Nedej bože, aby si něco pomyslela. Vždyť mne ani nezná, jen tak trochu od vidění.

Nemusím ji tedy ani vlastně schovávat. Můžu dokonce i všem říct, kde ji jako potkávám. Tedy, já bych vám to klidně řekl. Přeci jenom se ale trochu stydím, on by si ten náš vztah mohl někdo i vykládat jinak, že? Dobrá, já to tedy risknu.

Ta moje Anička sedí u kasy jednoho supermarketu. Vlastně ani nevím, zda se tak jmenuje. Ona tam sedí skoro pokaždé jiná, takže je to vlastně jedno. A když je to jedno, tak ani nevím, proč vám to tu vykládám. Asi jsem se chtěl dělat jenom důležitým. Co jiného. Jsem přeci chlap.