Kterak nám vládnou menšiny aneb vrchol demokracie?

Pilný čtenář jistě pozná, že asi reaguji na článek o tom, jak nám ty partaje chudnou. Mají smůlu, řekl bych lehkovážně. Nebýt ale toho vládnutí. Ono to asi není jen tak, když nám menšinové ale přesto mocenské zájmové skupinky nařizují co máme, co musíme a co nesmíme. Dostávají totiž podobu elitních klubů. Tedy ne ve smyslu intelektuálním, ale právě jen ve smyslu privátních mocenských zájmů.  

Snad tím nejpozoruhodnějším příkladem je Úsvit. Prý je to jen hnutí. Celých devět lidiček se dalo do pohybu. No, to je přeci síla. Asi ano, protože tahle v podstatě hospodská společnost dosáhla toho, že jsem musel skoro denně skrze média poslouchat světoborné pravdy jistého Okamury, který by byl již mé babičce pro smích.

Nebyla polticky vzdělaná, ale pocházela z jižních Čech a věděla jak rozeznat plevel od něčeho užitečného. Nic osobního proti tomuto vycházejícímu záblesku ale nemám. Právě od babičky vím, že k večeru vycházející světlo zase zajde. Měla pravdu, tak jako vždy. Ale abych nebyl osobní, ono to u ostatních partají nevypadá o moc slavněji.

Moudře by se dalo říci, používaje opět selského věděni, že se třeba při odchodu stranických příznivců dělí zrno od plev. Ano, tak by se na to jeden mohl dívat. Jenže já mám pocit, že nám zbývají jen ty plevy. Zrno mizí, nikdo neví kam. Partaje jsou stále hloupější, ješitnější a mnohdy opravdu k smíchu. Vlastně bych měl užívat modernější označení pro taková seskupení. Tedy strany.

Ono to ale také není zrovna pravé otitulování. V podstatě je možno na ty prapodivné souzvuky duší pohlížet jako na  party stranících straníků. Prostě jsou to lidé, kteří se shodli na tom, že mají společné privátní zájmy a kupí se podle hesla, že ve dvou se to lépe táhne. Mnohdy je jich trochu více. To však přináší jen to, že se sami mezi sebou hádají o křesla.

V podstatě by z jejich pohledu bylo nejideálnější mít jen tolik členů, kolik je mocenských postů v naší společnosti. Vývoj spěje asi tímto směrem. Dovolím si totiž tvrdit, že ti, kteří tyto elitní kluby opouštějí, jsou ti, kteří poznali, že jim z toho nic nekvete. A pak, že Češi nedokáží být pragmatičtí.

Problém je v tom, že to vše je součástí a vlastně principem demokratického systému. Negativným jevem však je, že tak vzniká řada zájmových seskupení, které mnohdy násilím hledají politický profil. Vzhledem k tomu, že se společnosti musí většinou podřídit hlavně ekonomickým pravidlům, které platí pro všechny, vzniká nebezpečí určité programové uniformity.

Tomu se politické strany brání většinou tím, že se mnohdy upínají na podružné problémy, které však prezentují jako rozhodující pro osud společnosti. Vzniká tím značný chaos a zmatek v prioritách problémů, které je nutno řešit. Už jen tím, že se jeden snaží překřičet druhého. Při pohledu na evropské státy je možno pozorovat, že demokratický systém je nejstabilnější v těch zemích, které mají celkem redukovaný počet stran.

Ty se pak mohou snaze charakterizovat a představit voličům. Jejich programy jsou pragmatičtější a tak odpovídají i více realitě, tedy potřebám jak společnosti, tak i občanům. Je také mnohem snadnější tvořit koaliční vlády, kde je možné dojít i k rozumným kompromisům. Snižuje je se také nebezpečí politických obchodů mezi zájmovými skupinami.

Takže já pokládám úbytek členů ve všech těch stranách za dost nebezpečný. Mnohem prospěšnější by bylo, kdyby mizely strany jako takové. A utíkající členové by se spíše sdružovali ve větších politických proudech a opouštěli ty „menšinové“. Mimo jiné by tak byla dána možnost, aby se poltické strany opět soustředili na primární problémy a nemuseli se bránit populistickým útokům menšinových zájmových skupin toužících po moci.

Je dobré respektovat menšiny, ale není dobré se jim vždy podřizovat. A princip demokracie je princip většinový. Za to, že tomu tak není, však nemohou samotné poltické strany. Bylo by zásadní chybou na ně svalit veškerou vinu. Jejich struktury a chování jsou jen obrazem společnosti, kde si každý hraje na vlastním písečku. Jestliže převážná část občanů uvažuje egoisticky, pak je logické, že politické strany tento způsob myšlení reflektují.