Kašlu na morálku, mne chrání zákon!

Takto jsem porozuměl komentáři pana Rittiga. Totiž, že: Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Mínil tím se vší pravděpodobností všechny ty, kteří mu sebrali pas a doporučili, aby neopouštěl Česko. Strašný to trest pro někoho, kdo je pokládán za velmi zlého člověka, který si neuvěřitelně rychle dokáže přivlastňovat cizí peníze.

Druhým pokáráním je pak to, že již není v médiích označován za obchodníka, či podnikatele, ale jenom jako lobbista. To je to nové slovo,  které se teď všeobecně v Česku používá pro podvodníky. Kdo na to přišel nevím, ale možná, že to chrání proti žalobě za urážku na cti.

Tak to bychom měli, teď jen zbývá počkat, až se s námi za několik týdnů pan Rittig zase rozloučí a s pohrdavým úsměvem odjede do milovaného Monaka. Nic přeci nenasvědčuje tomu, že by dělal něco protizákonného. Jen se přátelil s těmi, kteří psali zákony na ochranu jeho „obchodní“ činnosti. Anebo oni s ním. Je přeci tak přitažlivý.

Že to vše je nemorální? Jistě. O tom není pochyb. Ale naše zákony přeci nemají nic společného s morálkou. Nehodlají ji také nastolovat, a tudíž se nemusí zabývat ani otázkou, jak ji chránit. Máme jen pár nadšenců, kteří se snaží o to, aby státní moc a její zákony vzbuzovaly ještě trochu respektu.

A tak nám zavírají kdekoho. Premiéry, jejich manželky, poslance, starosty, prostě každého, kdo je tak hloupý a má za kamaráda nějakého toho  pana „Rittiga“.  Vše probíhá vždy jako přísně tajné. Veřejnost se vlastně nikdy nedoví, proč je ten či onen zase veden v želízkách. Je tomu asi dobře, protože jsou všichni zanedlouho opět propuštěni a také nikdo neví proč.

Občané si sice myslí, že není správné, aby pro tyto „veřejné“ osoby bylo vězení jen nepohodlným hotelem s krátkou dobou pobytu, ale zákon je jiného míněni. Vysvětlení?  Vždyť ta slova zákona byla většinou psána těmi, které pokládáme za podvodníky. Přítelíčky různých hloupých politiků. Jejich firmy se s oblibou zabývaly „poradenskou“ činností.

Je až s podivem, kolik privátních firem je pověřeno tím, aby zastupovaly a spoluvytvářely státní moc. Kolik privátních osob působí jako „mentální“ zázemí politikům. Když se na to rozumný člověk dívá, tak snadno nabude dojmu, že nevědomost politiků je bezbřehá. Jak snadno skočí na každý špek. Jak snadno a levně se dají koupit. Jak snadno potajmu předají moc jiným.

V podstatě asi prožíváme vrchol privatizace. Majetek státu byl již dávno rozkraden, teď se v dozvuku vývoje rozplývá i ideová podstata společenského zřízení, které ještě nese název stát. V podstatě privátní osoby a firmy kontrolují a řídí vše. Včetně psaní zákonů, které pak zamezují kontrolovat je samé.

Takže přesto, že máme tisíce paragrafů, pár jich určitě chybí. Nebylo by asi špatné, kdyby ten, který pracuje pro stát, musel kdykoli otevřít účetní knihy. Bezpodmínečně doložit pohyb každé koruny, kterou dostal od státu. Vždyť trváme na tom, aby se každý státní úředník veřejně obnažil. Proč tedy ne ti, kteří úkoly státu přebírají a mnohdy ho zastupují.

Nepokládám totiž za dobré, aby pan Rittig dostal za pravdu. Aby zoufalí zákonodárci i nadále pořádali zoufalé veřejné divadélko dokazující nemohoucnost státu.