Je to oběť nedostatku dobrých příkladů.

Hlavně, že se řeší inkluze, která do školství přinese ještě větší chaos. Chudáci učitelé.

Naprosto s Vámi souhlasím. Když jsem si vybírala vysokou školu, říkal můj tatínek :"Kdysi byli na každém městě 4 až 5 lidí považování za honoraci. Lékař, lékárník, farář, učitel, starosta". Dříve byl autoritou sám rodič (dokonce se jim vykalo) a přes úctu k rodičům si dítě budovalo úctu k Bohu a všem ostatním autoritám.

Dnešní mládeži, až na výjimky, samozřejmě, není nic svaté. Ale skutečnými viníky jsme každý z nás, rodičů-vychovatelů. Za to, jak (ne)vychováváme děti, jaké hodnoty jim (ne)vtiskáváme, jak jim od mala (my, média i systém) opakujeme, jaká mají práva, ale z různých důvodů je zbavujeme povinností a absolutně v nich nebudujeme smysl pro odpovědnost.

Ztrácíme hromadu času, energie a dobré vůle propíráním uprchlického tématu, a přitom mnozí vlastně ani nevíme, jaké jsou priority, problémy, ale i nešvary (mírně řečeno) našich dětí.

Do společoisti se opět začínají vtírat totalitní praktiky, které jsou dnes patrné především v migrační krizi. Absolutní svobodu požívají jen grázlové všeho druhu, kteří jsou všemožně chráněni.

Karma p.Kotyku. Nyní jsou okolo této smutné události velké kecy a neskutečný humbuk, ale za pár dní se vše "zamete pod koberec" (co nejdůkladněji) a případ bude "vyřešen", v tom je ta největší traggédie

On je spíš problém v tom, že žáka není kam vyhodit. Za mých mladých let spousta žáků ZŠ nešla ani do učení. Každý si musel toho svého studijního místa považovat, bylo totiž kam se propadnout. Mladí mohli jít pracovat hned od 15let. Holky šly šít do fabrik (pracovaly po krátkém zaučení), k lince do drůbežářských závodů apod., kluci někam do stavebních podniků a do zemědělství, to stačilo taky jen zaučení. Nechci tady pět chválu na staré časy, jen uvažuji, co asi tak stačilo mírnit aroganci spratků. Dost často stačila tvrdá práce za mizerný plat a hned si každý rozmyslel být drzý na učitele či mistra a jít do nižší "kategorie". Tehdy taky působilo to, že posudky pro žáky ZŠ psali učitelé a mohli tak (bohužel) i dost ovlivnit další směřování žáka. To ale fakt nechválím. Taky v rodině to chodilo jinak. Stačila stížnost rodičům, otec naštvaný, že vypadá jak neschopný vychovatel, to mladému hned spočítal ručně a stručně. Co ale s nimi pořídí někdo dnes? Toť otázka. Bezzubé kecy různých poradkyň to asi nebudou.