Jak nevěrec poznával Islám….(5)

Jezdil jsem trochu bezcílně po jižní části pásma Gazy. Bylo to období, kdy trochu přituhovalo a palestinští radikálové často napadali židovské osadníky. Dnes byl ale klid. Tedy špatná doba pro senzacechtivá média. Připadal jsem si trochu jako nezaměstnaný. Projížděl jsem právě kolem velkých skleníků, když mne napadlo, že bych si mohl opět trochu pokecat s jejich majitelem.  

Znal jsem ho již delší dobu. Byl to přesně takový typ, kterého nemají západní politici většinou v lásce a novináři v něm spatřují zlo pro zdejší oblast. Prostě byl to jeden z těch, kteří se usadili na „palestinském“ území. Jeho skleníky byly velké a v podstatě neodpovídaly tomuto pojmenování, místo skla byla všude natažena plastová fólie.

Mého známého jsme našel uprostřed zeleně. Byl zcela sám. Za opaskem měl pistoly. Když uslyšel mé kroky automaticky po ní sáhl, ale poznal mne a nechal ji v klidu. Zamával mi na pozdrav a pokračoval v práci. Když jsme k němu došel, tak ještě jednou kývnul na pozdrav, ale nevypadalo to, že by se chtěl nechat rušit.

Divil jsem se, že je sám. Normálně zde vždy pracovalo několik Palestinců. Pohlédl na mne, utřel si pot z čela a dal se do vysvětlování. Ano, vztahy zde se zhoršily, docházelo stále více k přepadům, které nekončily dobře. Jednoho dne proto svolal všechny Palestince a sdělil jim, že příští den již nemusí chodit. Většinou to vzali na vědomí jen s pokrčením ramen a poddali se osudu, pracovali zde tak jako tak jen ze dne na den, podle potřeby.

Jeden z nich však pro něj pracoval již léta, jak se říká, patřil k inventáři. Nebylo tedy divu, že chtěl vědět co to má znamenat. Dostalo se mu tvrdého, ale logického vysvětlení, které jsem si vyposlechl teď i  já. Tehdy to prý znělo asi takto:

„Podívej, je více než pravděpodobné, že můžeš dostat návštěvu. Přijdou k tobě tvoji ozbrojení kamarádi a budou po tobě vyžadovat, abys mne zabil. Právě proto, že jsem Žid, nepřítel a ještě ti dávám práci. Nebudeš mít na vybranou. Když to neuděláš, tak tě budou považovat za kolaboranta a odneseš to nejen ty, ale možná i tvá rodina.“

V ten okamžik prý tomu Palestinci vyhrkly do očí slzy a pokoušel se oponovat, že by přeci něco takového nikdy neudělal. Odpověď  byla stejně nekompromisní:

„Já, vím, že bys to neudělal. Ale to by byla tragická chyba. Ohrozil bys vlastní rodinu. A proto chci, abys zůstal doma a již nikdy nevkročil na můj pozemek a také se nikdy a nikde ke mně nehlásil. Protože je docela možné, že bych se i já mohl zachoval tak, jak ti radím. Také bych chránil rodinu.“

Můj společník se odmlčel, pokýval hlavou, a pak se opět sklonil, aby pokračoval v práci. Zaslechl jsem ještě jak si spíše pro sebe brumlá: Divný to svět. Opravdu mu nebylo moc do řeči, tak jsem se rychle rozloučil a opustil ho. Byl jsem rád, že se ani nedivil, že jsem nevytáhnul kameru. Proč také. Dobře jsme oba věděli, že je to takové životní poučení, které si jeden nechá pro sebe. Nikdy ho nezapomene, protože mu to může zachránit život. Nic zajímavého pro média, která něco takového nedokáží „politicky“ zařadit.

Ten den jsem v pásmu Gazy nic nenatočil. Jel jsem domů takříkajíc s prázdnou. Ani jsem se moc nedivil, že mi vytanul na mysli spisovatel Eric Maria Remarque. Přesněji řečeno titul jednoho z jeho románů, které poznamenaly již mnohé generace: Na západní frontě klid.