Jak nevěrec poznával Islám….(2)

Jednou jsem se vydal k palestinské univerzitě Birzeit nedaleko Jeruzaléma. Věděl jsem, že je zde tou nejstarší, její prapůvod sahá do roku 1924. Překvapila mne svou velikostí. Tisíce mladých Palestinců tu asi hledají cestu ke vzdělání. Snad se  i já dovím něco zajímavého. Provázela mne myšlenka, že by to mělo být místo, kde uslyším od mladých lidí, co si slibují od budoucnosti.

Jak ji vidí, co proto chtějí udělat. Či prostě jaké mají sny. Evropsky jsem doufal, že na svobodné univerzitní půdě mám velkou šanci k otevřenému rozhovoru. Měl jsem štěstí. První skupinka omladiny, která seděla u zahradního stolu, mne přijala přátelsky a s dobrou angličtinou. Všichni studovali něco jako politologii a společenské vědy.

Co více jsem si mohl přát. Bylo jich asi tak sedm osm, přesně to již nevím. Ale minimálně zde seděly také tři dívky. Nejdříve jsem se jen tak nezávazně vyptával, nechtěl jsem hned na počátku vyprovokovat žhavou diskusi. A  tak mne napadla, podle mého názoru, zcela neutrální otázka. Chtěl jsem vědět, zda také mají možnost studovat v zahraničí.

Jeden mladík okamžitě reagoval. Byl to přesně ten, kterého jsem odhadl, že je takovým nepsaným vůdcem. Jak to prý myslím, otázal se. Jeho tón byl varující a tak jsem opatrně naznačil, že bych  nepokládal za špatné strávit třeba jeden rok studia v Anglii. Proč, chtěl zase vědět. Tak jsem dodal, že Anglie je považována za kolébku demokracie a tak by snad nebylo na škodu se na to podívat trochu zblízka.

To my nepotřebujeme, vyštěkl. Zpozorněl jsem a opatrně naznačil, zda by  mi to mohl nějak vysvětlit. Vše, co potřebujeme vědět o společenském zřízení, je napsáno v koránu, odpověděl nekompromisně a z jeho pohledu jsem vycítil povýšenost a pohrdání. Sklouzl jsem pohledem po ostatních obličejích. Mladíci nevydrželi pohled do očí, dívky je raději sklopily.

Další slova mi uvízla v hrdle, zvědavost byla ta tam. Rychle jsme se rozloučil. S takovou tou nezávaznou poznámkou, že je to zajímavý názor, ale že se nad tím musím zamyslet. Vstal jsem a trochu se potuloval po tom velmi hezkém areálu, kde jsem doufal najít svobodné myšlení. Zrovna jsem stál za jednou z krajních budov a pozoroval krajinu, když ke mně přistoupila jedna z těch dívek.

Byla nervózní, jakoby měla strach, že nás spolu někdo uvidí. Rychle mi pošeptala, že ne všichni myslí jako on. Ani se mi přitom nepodívala do očí, rychle se otočila a zase odběhla. Měl jsem dojem, že je i vyděšena vlastní odvahou. Mě se ale okamžitě vrátily instinkty, které jsem si již osvojil pro nebezpečná místa. Rozhlédl jsem se. Stál jsem za budovou, která tímto směrem neměla okna a ještě mně stínila od zvědavých pohledů.

Ne, nikdo nás asi neviděl. Ale ještě jsem počkal, tak jak to velí zákony konspirace, vykouřil si jednu cigaretu a pak jsem se vrátil na otevřené prostranství. Od té doby vím, že ani univerzitní půda v této oblasti není bezpečná a že musím dávat pozor, kdo mi stojí za zády.

Co zbývá dodat? Jsem si jist, že to vše bylo z velké části vybudováno za peníze evropských občanů. Ano, vzdělání je nutné. Ale zda zrovna podporovat tuto formu si nejsem jist. Ona není univerzita jako univerzita. Každá má asi zvláštnosti. Tahle má ještě jednu. Na její území nesmí vstoupit izraelští Židé. Ani ti, kteří bojují za práva Palestinců.