Jak Český lev ztratil zuby a rozum

Bylo nebylo, ale bohužel bylo. Nečekejte pohádku. Spíše tragikomickou grotesku, která je jen dalším důkazem intelektuálního a kulturního úpadku naší společnosti. Kdy a kde k tomu došlo? No, přeci při předávání cen Českého lva. Skoro jsem se styděl, že se k tomu muselo propůjčit Rudolfinum. V mém nazírání na svět si tato budova opravdu nezasloužila hostit představení dokazující kulturní dekadenci naší společnosti.

Veškeré úsilí ostatních filmových tvůrců se muselo pokořit nepochopitelné oslavě filmového produktu, který byl bezmezně protěžován těmi, kteří by se měli starat o naše kulturní hodnoty. Jsou to členové České filmové a televizní akademie. Nevím co zapříčinilo, že je opustila soudnost a nechali se ovládnout společenskou či politickou potřebou poctít cenou film Cesta ven.

Já to dílo viděl. Asi tak od desáté minuty jsem bojoval sám se sebou, zda si učiním opravdu to příkoří a vytrvám do konce. S pocitem určité odpovědnosti jsem tak učinil. Pravda měl jsem film zaznamenán, takže ve chvíli absolutní nudy jsem si udělal přestávku. Uvařil si kafe a po nezbytné cigaretě jsem video zase pustil. Ta pro mne nepochopitelně dlouhá scéna, kdy hlavní představitelka stojí na poli neznámo kde a kouká neznámo kam, ještě pokračovala. Než jsem se stačil uvelebit, tak bylo černo a film náhle skončil.

V tu chvíli jsem dal filmu ten správný titul: Cesta odnikud nikam. Jsem ochoten snášet veškerou kritiku na mou neschopnost pochopit umělecký záměr autorů. Patřím ale k těm, kteří v prvé řadě myslí na diváky. Zda oni mne pochopí. Ti se také nestarají o mou uměleckou duši, jen vyžadují, abych hovořil řečí, které porozumí. A já se vsadím o vše co mám i nemám, že tento film dokáže pravý opak, než autoři ve svých reklamních projevem předstírají.

Každý rozumný člověk si po shlédnutí tohoto veledíla řekne, že Rómové utvářejí kulturní skupinu žijící vlastním životem a není možno předpokládat, že by měli zájem o nějakou integraci, spíše naopak. Ti, kteří se pokouší z tohoto světa uniknout, se pak stávají obětí vlastních zákonů a zvyklostí, mnohdy vlastní rodiny. Tento filmový produkt také dokazuje, že jakákoli snaha o pomoc zvenčí je zbytečná. Nevím, zda se vůbec najde divák, ve kterém tento hraný dokument vyvolá pocitu soucitu, či dokonce částečné viny na osudu této tolik diskutované kulturní menšiny.

Tedy pravděpodobně nedojde ke společenské reflexi podle naivních přání autorů. V převážné míře bude účinek spíše kontraproduktivní. Latentní nenávist se změní ve skutečné odsouzení. Takže je opravdu mimo rámec mého chápaní, že se tomuto filmu dostalo tak vysokých ocenění. Z mého hlediska v něm nelézám jen to, že autoři dokázali slušnou úroveň filmového řemesla, ale nic, co by opravňoval k tak nekonečnému jásotu nad filmovou tvorbou obohacují naši mizející kulturní úroveň. Při bližším pohledu by se totiž dalo najít i dost nedostatků, které bych možná toleroval u absolventského studentského filmu.

To, že se filmu dostává takových ocenění, vzbuzuje podezření, že jak tvůrci tak i jejich obdivovatelé podlehli nezdravé atmosféře dnešní doby a pokouší se toho politicky a obchodně  využít. Tím ale zpochybňují úlohy kultury v dnešní společnosti. Nevím co je vede k tomu, že se rozhodli podporovat dekadentní umělecký vývoj filmové tvorby, který jen pomáhá upevnit pesimismu a beznaděj v hlavách občanů. Nehledě na to, že ti jsou ještě nuceni oklikou přes různé dotace takovéto „umělecké“ výtvory financovat.

Omluvám se všem tvůrcům, kteří byli na tomto večeru jistě právem oceněni a které jsem jaksi nechal stát stranou. Jsme ale přesvědčen, že kterýkoli z nich by si vysloužil ta největší ocení za uměleckou snahu větším právem, než ti „vítězové“. Nemohu se také ubránit dojmu, že jsem byl svědkem uměleckého oceňování, které mělo trpký nádech ideologického způsobu myšlení s pokusem zapadnout do již zapáchající politické morálky dnešních dnů.