EU aneb panika na Titanicu?

Těžko říci. Zatím víme, že do podpalubí teče a možná i kam a kolik. Máme sice trochu představu o bezpečnostním systému, ale jak by měl fungovat se již trochu vymyká naším vědomostem.

V jednom jsme si však celkem zajedno. Očividně chybí záchranné čluny pro všechny. Takže  máme jen dvě možnosti. Ta prvá je živočišná. Prostě, zachraň se kdo můžeš. Hysterická reakce, která umožní těm nejsilnějším, ale mnohdy i bezcharakterním, zachránit vlastní kůži. Je to sice jednání zcela lidské, ale ne zrovna hodné civilizovaného člověka.

Tou druhou možností je pokusit se Titanic zachránit. Tedy EU, jako společenství, jež vzniklo na bázi jistých kulturních hodnot. Nezbytné však je si uvědomit tu prapůvodní ideu. Nebyla špatná, odpovídala politickému vývoji a celkem i potřebám jednotlivých evropských států. Každá idea, která se ale dostane do rukou politiků, podléhá nezdravé a násilné proměně. Stává se ideologií.

A tato forma ne zrovna pomáhá rozumovému rozvíjení prapůvodní myšlenky. Historie lidstva o tom podává nesčíslněkrát důkaz. Jak k tomu došlo? Díky našemu demokratickému systému. Je přeci veřejným tajemstvím, že není zárukou, aby se do vedení společenstev dostali vždy ti nejchytřejší z nejchytřejších. Je to veřejný prostor pro moci chtivé populisty,  kteří plují na vlnách nevědomosti voličstva.

Takže se nám v Bruselu vytvořil prapodivný klub všemožných charakterů, o kterých by bylo mylné se domnívat, že mají na mysli dobro občanů v jednotlivých státech. Míněno v tom smyslu, že by  byl brán ohled na národnostní zájmy, kulturu, zvyklosti a hlavně historické zkušenosti, které podmiňují jejich chování.

Vznikla tam taková víceméně samozvaná vláda těch, kteří se snaží vytvořit normy ve všech oblastech lidského života, jež mají platit pro všechny členy tohoto prapůvodně dobrovolného společenství. Vytváří se atmosféra určité poslušnosti vyplývající ze samotného členství. Jistě je logické, že i společnost má jisté morální zákony a každý občan má sice práva, ale i povinnosti.

Jenže tato, v prapůvodu morální zásada, je vždy závislá právě na kulturních hodnotách historicky vytvořených společností. A ty jsou, jak každý dobře ví, i v Evropě zcela rozdílné. Každý národ a každý stát má historii se kterou musí žít, ze které se učí, a podle toho jak s ní nakládá jedná a rozhoduje o budoucnosti.

Tak tomu bylo vždy a platí to jak pro  přítomnost tak i pro budoucnost. Ideologický nátlak, který však v současné době vychází z Bruselu se pokouší tento fakt ignorovat. Tváří se jakoby evropské státy již tvořily jeden politický celek. Realita je však očividně jiná. Stále více se ukazuje, že touha po samostatnosti a hlavně suverénnosti jednotlivé národy v Evropě neopustila.

Je to více jak logické. Je to pud sebezáchovy. Titanic byl sice krásný produkt lidského umu, ale stal se právě osudným všem, kteří se nechali zlákat jeho domnělou technickou dokonalostí. Tragédií právě bylo, že neoprávněná důvěra v lidskou dokonalost se stala příčinou jeho zániku.

Stejně tak je tomu v rámci EU. Idea je nesporně správná. Je však nejvyšší čas odebrat kormidlo těm, kteří ve falešné a ješitné sebedůvěře nabírají kurz na ten nejbližší ledovec, který nenávratně zničí původní myšlenku a tím i celkovou konstrukci. Je opravdu nezbytně nutné vrátit jednotlivým členským státům právo na národní hrdost a sebeurčení.

V žádném případě by to nepřineslo rozpad. Naopak. Jedině zástupci společensky a kulturně sebevědomých států jsou schopni s patřičnou podporou vlastního voličstva společně rozhodovat o prioritních problémech, které se týkají všech. A není toho málo co je nutno řešit. Ale nejedná se o tisíce problémů, jak nás o tom Brusel dennodenně přesvědčuje tím, že reguluje náš každodenní život od rána do večera. Legislativa EU často popírá obvyklé a historicky podložené zákony v jednotlivých zemích, povyšuje se nad ně a ničí tak respekt občanů před zákony vlastního státu.

Je proto nezbytně nutné opět připustit, aby každý občan EU mohl žít podle svých zvyklostí a národní kultury. Musí to být on, kdo rozhoduje o svém jídelníčku. Obrazně řečeno, musí mu být dovoleno žít i nezdravě, pokud tak činili i předkové a přesto vychovali šťastné děti. Musí mu být navrácena sebedůvěra a hlavně možnost alespoň částečně rozhodovat o vlastním osudu. Diktatura Bruselu zatím dosahuje pravého opaku. Narušuje historicky podložené společenské struktury. Dává podněty ke vrůstajícímu antagonismu v jednotlivých státech, narušuje jejich vnitřní politickou stabilitu, která by měla být základem pro realizaci právě té prapůvodní myšlenky evropského společenství národů.

Jedině opravdu značná tolerance určitého autonomního vývoje umožní reálnou spolupráci při řešení problémů, které postihují každého občana EU. Ona ta vždy zmiňovaná a tudíž skoro symbolická zahnutá okurka to rozhodně není. Takže nezbývá než aby ti „bruselští“ sebrali odvahu a otevřeně přiznali co v minulosti udělali špatně. To se neobejde bez opravdové reformy celé politické struktury EU.

Bude to jistě bolestné. Mnoho veledůležitých „zástupců“ lidu by přitom mělo přijít o práci. Dobrovolně tak jistě neučiní. Ale není jiné volby. Tedy pokud nechceme skončit jako ti důvěřiví cestující na Titanicu. Zachraň se, kdo můžeš, je opravdu velmi špatná alternativa. Já osobně bych doporučoval se pokusit loď opravit. A do záchranných člunů bych posadil ty politiky, kteří se odmítají na takovéto záchranné akci podílet.

Možná trochu nehumánní počin. Ale v pohledu na budoucnost a při odpovědnosti za životy našich dětí nezbytný čin v zájmu všech občanů Evropy.