Co by byl Hollande bez teroru?

Celkem bezvýznamná figurka francouzských politických dějin. Řadový úředník veřejného života charakterizovaný spíše nechutnými skandály, jež nepodávají zrovna pozitivní obraz o jeho inteligenci, charakteru a o morálce ani nemluvě.

Má mnoho podob s jistým panem Bushem. Také on se stal prezidentem. Nemyslím, že by někdy pochopil, jak k tomu došlo. Jisté však je, že je velmi těžké oponovat názoru, že to byl jeden z nejhloupějších amerických nájemníků v Bílém domě. Byl však dobře manipulovatelný a z hlediska mediálních poradců poslušný. I když se mnohdy blížil k hranicím vlastních schopností.

Pak přišel teroristický útok na USA. Pochopitelně, že nemohl odolat touze dokázat být tím nejmocnějším mužem světa. Možná, že dokonce věřil, že jím je. Každopádně se stal kašpárkem loutkového divadla, kde měli nitky v rukách mnozí, jejichž jména se nikdy nedovíme. Obklopen nohsledy a pretoriány, který žijí ve stínu podobných „osobností“.

Kam nás ta americká válka proti teroru dovedla víme všichni. Byl to v podstatě jen další krok v přerozdělování a upevňování moci ve světě, či nad světem, jehož jsme součástí. Takovým ne zrovna bezvýznamným „odpadním“ produktem této politiky je současný stav. Odpor a nenávist proti západním kulturám se přeformoval, získal přesnější podobu. Začal využívat i mediálních zbraní, které mu zaručují neustálý přísun bojovníků za „svatou“ věc.

Brutálně, ale přesto pragmaticky posuzováno, stejného úspěchu se teď může těšit francouzský president. Jeho mediální poradci jásají, konečně za ně někdo vyřešil problém, jak vytvořit osobnost z rosolu duchovní prostoty. Pan Hollande je na dobré cestě stát se „velkým“ mužem. Jeho slovo se stává zákonem. Ty staré paragrafy jsou mu nedostačující. Nikdo nemá čas na to zabývat se faktem, že jejich neúčinnost je možná zaviněna jen tím, že je mnozí nedodržovali, či si je vykládali po svém.

A tak nám teror přináší nejen bolestné oběti na životech nám mnohdy blízkých, ale i nebezpečí, že začneme věřit vůdcům, kterým bychom jinak nesvěřili ani obsah naší peněženky. Mediální tlak, který nás za pomoci všech emocionálních triků zbavuje zdravého rozumu způsobí, že nasloucháme řadě prapodivných politických řečníků a samozvaných expertů, kteří nám předstírají schopnost nalézt řešení pro naši situaci.

Není opravdu lehké čelit takovým událostem. Ať se již stali, či se bojíme, že se stanou. Žil jsem po mnoho let v Izraeli. Tedy zemi, kde je teror součástí denního života. Tou nejlepší zbraní je zachovat si chladnou hlavu. Hlavně s odstupem naslouchat radám politiků, kteří s umnou rétorikou hovoří o věcech, o kterých nemají ponětí a sami je nezažili.

Velmi rádi hovoří o tom, že učiní vše pro naši bezpečnost. Ve skutečnosti jen bojují o vlastní politické přežití. A politický život přitom většinou nemá s reálným životem občanů nic společného. Je to verbální válka. Ale když nedáme pozor, mohou nás uvrhnout do války skutečné, která může být i nesmyslná a neefektivní. Obětí jsou pak důvěřiví občané, kteří se domnívali, že bojují za vlastní budoucnost.

Ve všeobecné mediální hysterii pak často zaniknou fakta a informace, že ti z politiků, kteří nás teď chtějí chránit, byli sami u toho, kdy vznikalo podhoubí pro atmosféru a problémy dneška. Že třeba v minulosti vědomě podporovali ty, kteří nás teď zabíjejí často zbraněmi, které jim byli za souhlasu politiků a mnohdy tajně prodány.

To největší nebezpečí teroru spočívá v tom, že společnost začne jednat emocionálně. Neexistující jednota, která je způsobena myšlenkovou a politickou roztříštěností a rozdílností zájmů, je nahrazena všeobecným nadšením a hysterií v domnělém boji proti společnému nepříteli. A také dochází k tomu, jak jsem toho svědky, že se z mnohého včerejšího „nepřítele“ stává spojenec. Jistě, je to obvyklý politický obchod. Ale mělo by být dost času se zamyslet nad tím, zda náš včerejší nepřítel nebyl vytvořen trochu uměle, prostě z politické potřeby.

Protože i v tom může být základ a prapůvod dnešní politické situace. Naší skuteční nepřátelé to totiž dobře vědí a využívají toho. Jsou schopni si pak s námi hrát tu dobře známou hru na kočku a myš. Dobře rozpoznají, že hodnoty naší morálky nejsou stálé. Respektive podléhají tržním politickým hodnotám většinou podle osobní potřeby toho či onoho ideologického směru.

A právě v tom je síla islámského teroru. Jejich vůdci dbají na to, aby hodnoty, za které chtějí aby se bojovalo, byly jasné pro každého a staly se pro mnohé uchvacující. Největší důraz však kladou na to, že jsou naprosto neměnné, nediskutovatelné. Snad bychom se nad tím mohli i zamyslet. Možná, že bychom se měli pokusit drasticky omezit ten evropský politický bazar, který se pomalu stává výprodejem politických zájmů a mocenských snah.

Když už nic jiného, tak si alespoň sebekriticky přiznat, že jako nadutý a přezíravý Evropan mohu na arabském bazaru přijít i o tu poslední košili.