Být starostou? Proboha, nikdy!

Tedy ještě včera před usnutím jsem se touto myšlenku docela vážně zabýval. I já mám občas touhu být někým. Představa něčeho takového byla milá a ukolébala mne ke spánku. Ten přesný moment, kdy jsem zavřel oči a pohroužil se do jiného světa, jsem nepostřehl, protože jsem najednou starostou skutečně byl. Seděl jsem u takového toho obrovského stolu představujícího neexistující moc a byl jsem pohroužen nad stavebními plány.

Jednalo se o novou školku. Studoval jsem nabídky různých stavebních firem. Pár jich opravdu nepřicházelo v úvahu, zbyly dvě, jedna za to chtěla 50 a ta druhá asi tak 65. Tedy přesná čísla si nepamatuji, ale relace bude správná. Tu za padesát jsem celkem rychle odsunul stranou, její dokumentace byla celkem chudá na podstatné informace a stejně jsem věděl, že se doposavad zabývala jen přestavbou privátních domků, sem tam se k tomu přidala nějaká ta garáž.

Takže bylo jasné, že to dostane ta firma, která vše slibovala za 65. Znal jsem ji také, už postavila i několik škol a řadu několikapodlažních budov. Bylo i jasné, že těch 65 není asi konečná suma, ale že skončíme pravděpodobně mezi 70 až 75, ale ani halíř více. Stejně tak to bylo s termínem, byla opravdu skoro devadesáti procentní jistota, že bude dodržen. Tak jsme si plácli. Nic víc. Víte, jak to myslím.

Pak jsem ve snu nějak poskočil a hle, již tu bylo slavnostní otevření. Skutečně v termínu a ne za víc jak těch 75. A co bylo ještě překvapivější, vše bylo jak mělo být a také fungovalo. Naplněn uspokojením a doprovázen potleskem přítomných občanů jsem se vydal zpět do mého úřadu. Už tam na mne čekali. Tedy ti, co bojují proti korupci. Šlo to rychle, než jsem vše pochopil měl jsem na rukách želízka a šup už jsem seděl. Každý byl zvědavý na to, jak vysvětlím, že jsem se rozhodl pro tak drahou firmu.

Probudil jsem se zmáčen potem. Chvilku trvalo, než jsem se ujistil, že nejsem starostou a pohled z okna mne přesvědčil, že na tom volném prostranství žádná nová školka nestojí. Zůstal jsem při vědomí, uvařil si kafe, posadil se u okna a pohrával si s myšlenkou jak by to asi dopadlo. Žádné prapodivné milióny jsem nedostal, a to málo, co jsem měl, tu už bylo dávno předtím. Zda bych to mohl dokázat nevím.

Asi bych se pokusil vysvětlit, že jsem jednal logicky a pragmaticky, prostě jsem chtěl za slušné peníze postavit pořádnou školku. Nevím zda by někdo byl ochoten věřit mému odůvodnění. Pochopitelně, že jsem mohl vzít tu firmu za 50. Určitě by se s dokončením alespoň o rok zpozdila, stálo by to jistě 100 a asi bych přišel i o dotace. V den „otevření“ by bylo jasné, že musím schrastit ještě nějakých dvacet, aby se odstranili alespoň ty nejhrubší škody a dalo se hovořit o fungující stavbě.

Mělo by to i tu výhodu, že by nikdo nepřišel na  myšlenku, že třeba šéf té firmy je můj starý kámoš a vlastně jsme tu školku stavěli jenom proto, aby nám zůstalo sdostatek za prsty. Nikdo by mne přeci nemohl podezřívat, že mi nějaká firma něco zaplatila za rozhodnutí, že jsem vzal tu nejlevnější, když jsem k tomu stejně povinován.

Teď se mi ale všechno v hlavě plete, sen se skutečností, fantazie s realitou. Opravdu nevím, co by bylo možné a co je možné. Ale znám se, já bych se asi vždy rozhodl pro tu dražší firmu. Jsem už takový. Proto si teď před spaním raději nehraji s myšlenkou být starostou. Ano, jsem asi zbabělec. Na druhé straně vím ale, kolik dětí by si přálo mít novou školku. Možná, že si to ještě rozmyslím.