Opravdu dělají šaty člověka?

Jistě znáte prastaré přísloví "Šaty dělají člověka". Máte-li však tělesné proporce, které se značně liší od konfekce, a proto se vám nedaři sehnat slušivé šaty, zmíněné přísloví vás může rozčílit stejně jako mě.

Ať už se vám líbí určitý módní styl nebo máte svůj vlastní, hlavním předpokladem je, že vám kousky oblečení dobře padnou a ideálně vám i sluší. V případě vlastního originálního stylu to bývá jednodušší už proto, že si většinou něco navrhnete, najdete inspiraci v módních časopisech, a nebo se inspirujete oblečením lidí v okolí. Tento kousek oblečení si necháte ušít šikovnou švadlenou nebo krejčím, a tak máte téměř stoprocentní jistotu, že vám padne jako ulitý. Jste-li šikovní a zdatní krejčovského řemesla, jistě si ušijete cokoliv dle svých představ sami. Pokud však patříte mezi ty, co neovládají zručnost a dovednosti švadleny či krejčího, a zároveň nechcete za kousky oblečení utratit majlant, pak čelíte velké výzvě. Přísloví "šaty dělají člověka" je v takovém případě úplně irelevantní.

Vždy se mi líbil francouzský módní styl pro své zajímavé střihy i barevné kombinace. Nikdy, opravdu nikdy se mi nepodařilo v obchodech najít kousek, který by byl na mou postavu. Připadá mi, že přesně takový modní styl je pouze pro ženy o drobných a hubených tělesných proporcích, mezi které já rozhodně nepatřím. A tak mám smůlu. Zamáčknu slzu a koukám, zda mě osloví jiný styl.

Hned, jak jsem si uvědomila, že na sebe v obchodě s oblečením neseženu potřebné kousky (např. džíny, kalhoty, šaty, kabáty...), začala jsem řešit, kde a jak jinak je pořídit. Neměla jsem jinou možnost než si najít švadlenu. Ve svých raných dospěláckých letech jsem sledovala módní trendy, a tak jsem při své nevýhodě začala s nadšením navrhovat a kopírovat nápady z módních časopisů, které jsem kreslila a překládala švadleně k ušití. Chtěla-li jsem dlouhé kalhoty nebo džíny, které byly skutečně dlouhé až po kotníky, musela jsem si koupit látky a jezdit za švadlenou. Nechávala jsem si ušít i vesty, kabát, sukně, topy a košile s dlouhými rukávy. Dá se říci, že jsem měla svůj vlastní styl, což byla směs všeho možného, co mě napadlo nebo oslovilo. Nebyl to žádný specifický a ucelený styl. Dá se říct, že jsem oblečením do jisté míry vyjadřovala vlastní osobnost. Bylo to ale velmi náročné z logistických důvodů. Nechat si šít oblečení u švadleny v Brně, kde jsem bydlela, nedoplatila bych se. A tak jsem jezdívala ke švadleně v místě, kde žili mí příbuzní, které jsem často navštěvovala, a spojovala tak příjemné s užitečným. Samozřejmě bych mnohem více preferovala ten luxus zajít si jednoduše do obchodu, kde bych si koupila kousky oblečení ve stylu, který se mi zrovna líbil. To však nebylo možné. Moje návštěvy obchodů s oblečením byly záležitostí neskutečné frustrace a beznaděje, které mě několikrát dovedly až k slzám. [Pozn.: Tvrdí-li se, že všechny ženy se vyžívají v nakupování hader, pak já jsem vyjímka potvrzující pravidlo a vězte, že nás je mnohem víc.] Co bylo k tomu všemu naprosto nemožné a nemyslitelné, mít možnost vybírat si střih nebo barevné provedení daného kousku. Zkrátka jsem brala to, co bylo a mohla být ráda za to, že vůbec něco bylo. A tak přísloví "šaty dělají člověka" mně osobně opravdu hodně rozčilovalo.

Zprvu, co by dospívající žena, jsem si nechala šít kalhoty a to proto, že nebyla jiná možnost. Odmítala jsem kupovat kalhoty a džíny, které mi svou délkou nesahaly ani ke kotníkům. Už to vědomí, že je délka nedostačující, a následně pocit chladu kolem kotníků, mě vedlo k vybudování si odporu k oblečení, o kterém jsem věděla, že má být delší než se na mém těle jeví.

V dnešní době jsou kalhoty a džíny s délkou nad kotníky in. Přiznávám se, že já bych je nenosila, i kdyby byly zadarmo. Podvědomě mám zafixováno, že pocit chladu kolem kotníků je poukazatel krátkých kalhot, a proto bych se v nich ani necítila dobře. Jako dítěti mi chlad kolem kotníků až tak nevadil, protože mou pozornost měly jiné věci než vnímat, zda mi je někde po těle trochu chladno, něco mi špatně sedí nebo mě něco trochu škrtí. Dnes vím, že by mi chlad kolem kotníků byl hodně nepříemný. Nerozumím ani dospívající mládeži, která tento módní výstřelek nosí, protože také musí pociťovat chlad na kotníky. Stejně tak nejsem schopná pochopit nošení otrhaných džínů s nemalými dírami na kolenou. Už v době, kdy jsem byla v jejich věku, jsem na oblast kloubů začala být velmi náchylná a pociťovala na nich změny teplot. Uvědomovala jsem si, že chlad jim nedělá dobře, a tak jsem se i tomuto módnímu trendu vyhýbala. 

Další perličkou byly svršky s dlouhými rukávy. Mamka mi často říkávala, že trička s dlouhými rukávy, které na mých pažích vypadaly spíše jako tříčtvrteční, si mohu vykasat trošku výš a chlácholila mě slovy "tak se to nosí". Když ale víte, že to či ono tričko má mít délku rukávu k zápěstí, tak se v něm ani nemůžete cítit dobře. To prostě nejde! ...respektive mně to nešlo. 

Za ty roky jsem se (bohužel) naučila kupovat a nosit oblečení, které mi bylo dostatečně dlouhé, i přestože mi moc neslušelo. Podařilo-li se mi konečně najít dostatečně dlouhý kousek oblečení, musela jsem jej vzít, i když byl širší a nekopíroval tvar mé postavy, jak bych potřebovala a chtěla. Výrobci se jistě domnívali, že vyšší postava je automaticky i širší. Atypická ženská postava o mnohem větší délce avšak standardní šířce nebyla brána v potaz.

Díkybohu, že se situace na trhu s oblečením pro vysoké ženy v posledních 10-15ti letech zlepšila. Již se dá najít oblečení o dostatečné délce, dokonce i o slušivém střihu. Řekla bych, že výběr je však stále ještě omezený, takže dlouhánky nemohou být vybíravé stejně jako ženy o konfekčních velikostech a ty, jako jsem já, si nákupy oblečení ani moc neužívají. Možná mi není ani souzeno v tomto životě vyjádřit svou osobnost oblečením. A tak mám-li se k výroku "šaty dělají člověka" vyjádřit ze své perspektivy omezených možností, nesouhlasím s ním.