Barbie nebo kouzlo osobnosti?

Nedávno na mě vyskočil příspěvek o sebevědomí modelek, v němž se psalo, že spousta z nich trpí nedostatkem sebevědomí. I když neznám žádnou modelku osobně, pozoruji, že nízké sebevědomí sužuje spoustu krásných žen.

Není tomu dávno, co jsem navštěvovala jednu posilovnu, kde jsem na recepci byla vítána asi čtyřmi mladými holkami. Některé jsem tam vídávala častěji, a jiné méně často. Obzvlášť dvě z nich mi však utkvěly v paměti hned napoprvé. Jedna byla drobného vzrůstu, s plochým břichem, přirozeně pevným poprsím, nevýraznými boky a s dlouhými tmavými vlasy. Myslím si, že spousta lidí by ji zhodnotilo jako velmi pohlednou. Dle mého názoru by jí to slušelo více, kdyby byla méně nalíčená a bez uměle zhuštěných řas. Všeobecně vzato to byla slečna, která svým vzhledem půsoobila dojem, že je tváří sociálních sítí. Pokaždé, když jsem ji na recepci zahlédla, byla velmi hezky oblečená, perfektně nalíčená a učesaná, jako kdyby byla tváří nějaké nadnárodní korporace. Co její prezentaci ale opravdu hodně ničilo byl výraz v její tváři a řeč těla. Nepamatuji si, že bych ji kdy zahlédla se alespoň trošku usmát. Nežertuji!

Přijdu s úsměvem k recepci, pozdravím ji a ona mě. Podám jí Multisport kartu, kterou ona suše oskenuje, poděkuje, vrátí mi ji a já s díkem odcházím do šatny. Za dvě hodiny při svém odchodu procházím znovu kolem recepce, kde se na sebe podíváme a vzájemně pozdravíme. Za celou dobu na její tváři nenajdu ani náznak úsměvu. Ta holčina by mohla s Helenou Vondráčkovou soutěžit ve výrazu šíleně smutné princezny. Kolikrát jsem se na ni podívala i během svého tréninku, když k recepci přicházeli jiní klienti. 

I z dálky šlo z její řeči těla jednoduše vyčíst, jaký to má sama se sebou. Často stávala opřená o recepční pult s překříženými pažemi. Ať už jste vědomě znalí zásad řeči těla či nikoliv, jednodušše a přirozeně dostanete z osoby v takovém postoji dojem potřeby ochrany před okolím a usebrání se do sebe. Opírání se o nábytek značí potřebu opory, podpory a hledání stability.

Vidět takovou krasotinku, jak řečí svého těla druhé lidi spíše odrazuje, mi připadá opravdu smutné. Předpokládám, že práce recepční ji asi moc nebaví a nikterak nenaplňuje. Z vlastní zkušenosti ale vím, že i práce na recepci dokáže být zajímavá. Během nějaké doby se dá odhadnout, se kterými návštěvníky lze snadno vést krátkou konverzaci nebo si zašprýmovat, a tím si svou pracovní směnu zpestřit. Je možné, že je dotyčná introvertní povahy. V takovém případě by udělala lépe, kdyby si našla jinou práci...i když já z ní opravdu cítila spíš vnitřní nespokojenost sama se sebou. Obal jako z alabastru nezmění energicky chudou esenci osobnosti člověka. Mladí flirtující kluci, koketující muži, temperamentní a upovídané holky, pohodové ženy...nikdo z nich není schopen člověku vykouzlit ani sebemenší úsměv na tváři, pokud jej nemá sám v sobě - ve své duši. 

Naproti tomu její kolegyňka, která se mi do paměti také vryla hned napoprvé, co jsem ji na recepci zahlédla, byla však úplně jiné kafe. Řekla bych, že si byly věkově velmi podobné, vizáží však nikoliv. Při podobné výšce byla tato holčina značně kyprých ženských tvarů. I přes rádoby neperfektní postavu, byla v obličeji velmi pohledná. Stejně jako ta první, i ona měla pěknou zdravou pleť. Oči měla zvýrazněné pouze jemným líčením, vlasy mívala rozpuštěné nebo jednoduše zčesané do culíku. Nosívala slušivé sportovní oblečení v tmavých barvách, které jistě volila za účelem opticky zeštíhlit svou postavu. Od pohledu přirozeně pěkná mladá dívka, která by se na sociálních sítích jako "Barbie" modelka neprezentovala. Co na ní bylo ale kouzelné a magnetické, byla její energie. Tu vyzařovala pokaždé, když jsem jí viděla. Kolikrát jsem ji potkala v posilovně i mimo službu, kdy si byla zatrénovat. I v takovém případě, kdy se věnovala sama sobě bez interakce s jinou osobou, z ní čišila pohoda a spokojenost. Když jsem ji potkávala na recepci, kromě úsměvu mi nabízela i něco k pití. Jednou jsem si neodpustila jí pochválit za to, že na mě působí jako sluníčko pokaždé, když ji tam vidím. Asi nečekala, že něco takového od jiné ženy uslyší. Odpověděla mi, že ne vždy se tak cítí.

Všichni zažíváme pochmurné dny, které si kolikrát nedokážeme logicky vysvětlit. Žijeme ve světě, který je postaven na principu duality a udržení rovnováhy. A proto se nelze nacházet vždy ve vysokých vibracích, pozitivní energii a myšlenkách. I sebevědomým lidem se stává, že je situace nebo lidé uvedou do pocitu pochybností, strachu, nespokojenosti, rozladěnosti, nejistoty. To je však přirozené a naprosto normální. Jsme lidé, nikoliv roboti. 

Sluníčko na obloze také nesvítí každý den. Jsou dny, kdy jeho svit zastíní mraky, které bych přirovnala k negativním myšlenkám. I když se objeví mraky, které nám pohled na slunce zakryjí a sluneční svít ztlumí, teplo a energii, kterou slunce vyzařuje, však nadále cítíme. Domnívám se tedy, že skutečně sebevědomý a sebejistý člověk si nosí pozitivní a příjemnou esenci ve svém nitru stále. Proto i ve dnech, kdy jej přepadnou chmury a na první pohled nesrší elánem, příjemná a přitahující esence jeho osobnosti je z něj cítit stále. 

Obzvláště pro své čtenářky si neodpustím zmínit australskou herečku Rebel Wilson, kterou ve svých očích vnímám jako příklad ženy s úžasným nábojem a přístupem sama k sobě. I přes svůj korpulentní vzhled, kvůli kterému by mnozí nevylezli ani na ulici, má dar zářit jako hvězda. Je zjevné, že její osobnostní kouzlo nijak nesouvisí s její tělesnou vizáží. Ve svém nitru je sebevědomá a spokojená sama se sebou bez ohledu na hodnocení a názory ostatních...a to je to, o co tu běží. Pozlátko je jen něčím, co získá snadno naši pozornost, ale neudrží si náš zájem, pokud je ve skrytu duše prázdné, energicky chudé a se sebou nespokojené.