Anděl a zázrak

Od této soboty věřím na zázraky a na anděly. A ještě k tomu jsem se zamilovala a to do řidiče tramvaje č. 11 u nás v Praze.

Vracela jsem se dětmi z plavání, byli jsme všichni hodně unavení. Po cestě jsme se ještě stavili v obchodě pro nákup na jednoduchou večeři, kde nutně figuruje také kečup. Koupili jsme ve skleněné láhvi. Což byla na jednu stranu chyba, na druhou díky němu jsem ve své víře v zázraky postoupila o hodný kus dál. Taška z obchodu nebyla příliš pevná, při vystupování se klukům protrhla a na plošinu tramvaje se rozprsklo 750 g sladkého kečupu a spousta střepů. Nejdřív jsem chtěla zbaběle utéct, ale pak pamětlivá toho, že zbabělost se mi v životě většinou nevyplatila, jsem sebrala všechnu odvahu a šla k řidiči. A znáte je, naše pražské řidiče. Většinou jsou nerudní, otrávení z hromadné dopravy, otrávení z otravných cestujících, otrávení z nároků, jež na ně klade náročná služba…

Jedno moudro ovšem praví : „Na anděla narazíš, když to nejméně čekáš.“ A přesně tak to bylo. Z řidiče tramvaje č. 11 se vyklubal anděl, tedy ten kdo je nablízku, pomáhá a ochraňuje.

Pan řidič nejen že nekřičel a nespílal, on se usmál a pravil: „ To zvládneme. Posypu to pískem“ Pak se na mne podíval a asi jsem vypadala hodně zoufale, tak se zvedl a šel mi pomáhat. Ruku v ruce jsme sbírali kečup a střepy, on svým toaletním a papírem a já svými kapesníčky do té zrádné igelitové tašky, oba upatlaní tou červenou hmotou. A tím to nekončilo, on mezitím stačil uklidňovat cestující, kteří začali být podráždění z vynucené přestávky, s přehledem smetl sarkastické poznámky nějakých dvou puberťáků (prosím tentokrát ne mých synů) o toaletním papíru a ještě mě stačil uklidňovat, že to je v pohodě a tohle se přece stává. Mě už se v životě stalo hodně trapasů, ale rozprsklý kečup ještě ne. A na závěr, když jsem mu děkovala a říkala, jak je hodný, se znovu usmál a řekl: „To je v pořádku“ a odjel. Já jsem stála na refýži, celá zmatená a pak mi to došlo. Potkala jsem anděla a byla jsem svědkem zázraku.