Stará dáma za pokladnou

Cestou z dovolené jsme se stavili na nákup v nedalekém marketu. Potřebovali jsme doplnit potraviny, které by nám doma při příjezdu chyběly. 

Ve svižnějším tempu jsem vybírali věci možné i nemožné a za malou chvíli jsme i s vozíkem stáli u pokladny. To, že jsme se nepostavili zrovna do nejvhodnější řady, jsme zjistili po chvíli. Slyším říkat ženu přede mnou: "Mami, sem jsi neměla chodit. Víš přece, že to bude nadlouho." Stáli ve stejné frontě před námi. Podívám se tedy k pokladně. Na místě prodavačky sedí stará dáma, jejíž věk si neodvažuji odhadnout. Říkám manželovi: "Ta už by měla být v důchodě, ne?" Žena přede mnou mne slyší a přidá se: "To by měla být. To je tady vždycky tak pomalý, když je tady ona." 

Nedá mi to a podívám se na situaci z druhé strany. "Proč tam nesedí někdo mladší?" Žena ochotně odpovídá:"Já nevím, ale pořád hledají lidi." Na toto už zbývá jen říci: "Záleží, kolik nabízejí." Do hovoru se vloží i manžel: "Hlavně by tato paní měla už sedět v klidu doma."

Než jsme nákup dokončili, pocítila jsem ke staré dámě sympatie. Nezdálo se, že by práci vykonávala s velkým nadšením a jen proto, že ji to baví a nudí se v důchodu. Její pohyby byly pomalé, což i ona sama nám později potvrdila. 

Ve chvíli čekání stará paní pokladní odradila další dva návštěvníky, kteří ji už znali. "Jé, tam je paní Nováková, tam nejdeme. Jdeme vedle." 

Konečně jsme přišli na řadu. Její pomalé pohyby mi nevadily. Alespoň jsem měla čas si všechno v klidu naskládat do tašky. Problém nastal, když v sáčku objevila dva pekanové preclíky. "To je to pekanové?" Začala listovat svou nápovědou s fotografiemi a hledala kód. "Tak to já nepoznám." Zavolala tedy na pokladní před sebou: "Zdeno, jaký je kód toho pekanového?" Zdena ji nejdřív nerozumněla, pak po chvíli jen pokrčila rameny. Stará paní se stále snaží a volá: "Zeptej se Martiny." Zdena se tedy zeptá Martiny: "Paní Nováková potřebuje vědět kód pekanového pečiva." Martina se otočí, zasměje se a po chvíli říká správný kód. 

Stará paní kód naklepe a zdá se to v pořádku. Po chvíli nám narazí dvakrát med, jeden ale ihned stornuje. Manžel mi povídá: "Dala tam i dvakrát vajíčka." Fakt? Potvrdí mi, že ano. Už jsme u konce s nákupem, povídám tedy: "Myslím, že tam máte dvakrát i vajíčka." Paní odpovídá: "Ano, máte pravdu. Víte, to se mi k večeru stává. Pohyby už nejsou tak plynulé a než to stačím přejet, kód se načte dvakrát." Nevadí nám to. "Můžete to tedy prosím stornovat?" Paní vysvětluje: "To už právě nemůžu, jen kdyby to byla poslední položka." Zároveň se otočí na mě a usměje se: "Paní, a nemůžete si vzít ty vajíčka ještě jedny?" S ochotou kývnu a běžím pro vajíčka. Když se vrátím, paní mi povídá: "Však vajíčka se budou hodit, ne? Ty spotřebujete." Usměji se: "Ano, spotřebuji." Zaplatíme a odcházíme. 

Nejsme pohoršeni, že tato stará paní bere místo mladším. Naopak. Přemýšlíme nad tím, proč má tato žena vůbec zapotřebí v takovém pozdním věku sedět za pokladnou a prát se s věcmi, které by již příslušely jiným. A na druhou stranu - proč zde nesedí někdo mladší? Nemyslím si, že by se jim nechtělo pracovat. Mně se chce pracovat. Ale očekávám za svou práci dostatečnou odměnu. 

Proč má tedy tento market potřebu neustále hledat nové lidi? Proč jim nedá takové podmínky, za kterých by pracovali dlouhodobě? Spokojený prodavač je přece jedna z vizitek obchodu. A spokojený prodavač může znamenat spokojený zákazník.